Rozhovory

„Doufám, že mi nebudete chtít dát brusle, abych šel na led,“ směje se Robert Vano směrem ke křtu kalendáře

Napsal 8.6.2017 Libor Kult
C h o m u t o v - Je uznávaný po celém světě a začátkem týdne strávil dva dny v chomutovské SD ARÉNĚ. Slavný fotograf Robert Vano si vzal do parády hráče Pirátů, aby s nimi nafotil charitativní Kalendář proti bolesti. Práce mu šla od ruky pro někoho možná až překvapivě rychle, výsledek budete moct zhodnotit v pátek 8. září, kdy proběhne křest kalendáře před úvodním extraligovým duelem Pirátů v nové sezóně. Devětašedesátiletý rodák z Nových Zámků bude u toho a se smíchem dopředu žádal, aby nemusel obouvat brusle.

On sám měl z focení dobrý pocit, ale názory hráčů se k Robertu Vanovi dostali pouze zprostředkovaně. „Oni vždycky hned odešli, takže ani pořádně nevím, jak se cítili,“ konstatuje. Za všechny to shrnuje ten nejzkušenějších, který se fotil.

Ivan Huml přiznává, že se cítil komfortně, přestože na focení dorazil s určitou dávkou nervozity. „Asi je důležité říct, že jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu,“ usmívá se. „Člověk přece jen trochu znervózní, když ví, že ho fotí světoznámý fotograf. Ale on je neskutečně příjemný a udělal mi to jednoduché. Netrvalo to ani pět minut a bylo to docela příjemné, přestože nejde o věc, ve které si vyloženě libuju,“ popisuje nejproduktivnější hráč uplynulého Generali play-off.

Zleva fotograf Robert Vano, správce Nadačního fondu proti bolesti Milan Dzuriak a Piráti Ivan Huml

Pane Vano, fotil jste hokejisty poprvé?
„Jednotlivě už jsem hokejisty fotil pro jiné kalendáře, ale poprvé bylo celé téma kalendáře jen o hokeji. Kluci byli suproví, pracovalo se mi s nimi moc dobře. Klapala i organizace. Kluci tu byli včas a bez problémů udělali, co jsme po nich žádali. Doufám, že i jim se to líbilo, protože jsem s nimi nemluvil. Oni vždycky hned po focení odešli, takže nevím, jak se cítili.“

Přiznám se, že jsem čekal zdlouhavé hledání ideální pozice, ale všechno probíhalo docela rychle. Nikdo z hráčů se nezdržel snad déle než deset minut. Čím to?
„Snažím se vždycky dobře připravit, aby samotné focení šlo rychle, i když u kolektivů a více lidí se délka focení občas odhaduje špatně. Dostal jsem seznam kluků, kteří se budou fotit, a hledal jsem si o nich informace. To mi pomáhá a já pak přemýšlím, aby všichni nevypadali stejně, fotky byly sexy a lidi poznali kluky i jinak. Oni mají své fanoušky, které budou mít dál, ale vždycky je dobré oslovit i jinou skupinu lidí, kteří kluky neznají anebo je znají jen z hokeje. Pro řadu lidí je hokej tvrdý boj, kde se pořád někdo rve. Jenže ti kluci mají i odvrácenou a něžnější stranu, protože třeba mají psa. A tu druhou stranu, kterou lidi nevidí, jsem chtěl ukázat, což se mi, myslím, povedlo.“

Viděl jsem, že jste přivezl vytištěné fotky a ukazoval je hráčům. Jak se tedy na takovéto focení připravujete a kolik času vám to zabere?
„V momentě nabídky, zjišťuju podrobnosti. Kolik lidí se bude fotit, kdo vlastně ti lidé jsou a jak to bude probíhat časově. Raději řeknu, že to bude trvat déle, protože modely občas člověk musí přemlouvat. Občas se stane, že mi řeknou, že tohle dneska dělat nebudou, a já vůbec netuším, proč to tak je. Nebo že je mám fotit jen z jedné, podle nich lepší, strany, což je nesmysl. Pak se musí přestavit světla a trvá to déle. Samotné cvakání je to nejkratší. Někdy ženy líčím i tři čtyři hodiny, ale stejně říkám, že člověk bude na fotkách vypadat dobře, když dobře vypadá i v reálu. Stejně tak bude vypadat na fotkách blbě, když blbě vypadá normálně. Když jde o kalendář, snažím se, aby každá fotka byla jiná. Aby jím člověk nelistoval a nenarážel na pořád stejnou pozici. Prostory tady na zimáku by vydaly na tři kalendáře.“

A jak dlouho jste se tedy připravoval?
„Zhruba dva dny jsem vybíral fotky, aby kluci viděli, co po nich chci. Za těch padesát let mám spoustu fotek, ve kterých hledám. Zhruba čtyři fotky mi chyběly a ty jsem hledal na googlu jako „nejlepší fotky hokejistů“. Je dobré, když má každý dvě tři možnosti, jak by se mohl fotit. Úplně detailně ty kluky neznám a chci, aby se před foťákem cítili dobře, protože pak taky dobře vypadají i na fotkách. Někdo tričko nechtěl sundávat, někdo už čekal svlečený do půl těla. Když má někdo hezké tetování, chci, aby bylo vidět.“

Oslovila vás myšlenka charitativního kalendáře natolik, že jste souhlasil bez váhání?
„Ano. Málokdy člověk, který trpí nějakou nemocí, založí nadaci, aby pomáhal jiným. Proto jsem neváhal. U mě je to navíc o komunikaci. Fotím lidi, se kterými nemám problém, ale musím vědět, v jakých prostorech a co se bude fotit. Tady navíc můžu pomoct někomu dalšímu a pomůže to i mě, protože lidí zjistí, že jsem zase něco nafotil a neumřel jsem. (směje se) Na druhou stranu vím, že jsou věci, které vzít nemůžu, protože je zkrátka neumím. Nedávno mě oslovila jedna paní, abych nafotil kalendář kombajnů na světové výstavě v Plzni. To se fotí úplně jinak než portréty nebo lidi. Taky jsem mohl fotit do knížky všech barokních staveb v České republice, jenže já baroko nerozeznám od renesance, takže některé nabídky musím odmítat. Tady jsem se rozhodl rychle.“

Těšíte se na křest, který proběhne bezprostředně před začátkem hokejového utkání?
„Těším se moc, protože se cítím být součástí projektu, i když nevím, jak přesně bude křest vypadat. Já totiž nebruslím, takže doufám, že mi nebudete chtít dát brusle, abych šel na led.“ (směje se)

Jaký je Robert Vano sportovní potažmo hokejový fanoušek?
„Jsem fanoušek všech, když si o tom čtu v novinách nebo se dívám ze záznamu, když vím, jak to dopadlo a že jsme vyhráli. Nemůžu se dívat na přímý přenos, protože mám strach, že prohrajeme. Nervuje mě to tak, že pak vykouřím celou krabičku cigaret.“

Budete teď zápasy Pirátů sledovat přece jen víc než doposud?
„To víte, že jo. Každému budu říkat, že se musí koukat, protože hrají kluci, které jsem fotil.“ (usmívá se)

Foto: Ondřej Bičiště