Rozhovory

Michal Vondrka – kapitán, který volil mezi hokejem a taekwondem, koupal dceru v mistrovském poháru nebo seděl v porotě Miss aerobik

Napsal 6.9.2017 Libor Kult
C h o m u t o v - Když v roce 2015 přicházel, hned vystřídal na pozici kapitána Jiřího Drtinu. Útočník Michal Vondrka se hned zařadil mezi vůdčí osobnosti týmu, což potvrdil během ročníku 2016/2017, který byl jeho životním. Rodák z Českých Budějovic a odchovanec tamního Motoru patří k velkým milovníkům filmů a hlášek z nich. Během bohaté kariéry zažil spoustu zajímavých příhod, o které se rád podělil.

Michale, váš otec hrál v Českých Budějovicích nejvyšší soutěž. Tíhnul jste tím pádem odmala k hokeji nebo byl ve hře i jiný sport?
„Táta skončil s hokejem poměrně brzo. Bylo mu nějakých devětadvacet nebo třicet, takže jsem ho nikdy neviděl hrát nejvyšší soutěž. Pamatuju si, jako kdyby to bylo dneska, že jsem dostal na výběr, jestli chci hrát hokej nebo dělat taekwondo, kde jsme měli známou. Ležel jsem v obýváku a vybral jsem si hokej.“

Proč nakonec zvítězil hokej?
„Určitě k tomu přispělo, že ho hrál táta. Sice mě nikdy nepřemlouval, ale do mých třech čtyř let, než jsem začal, nás obklopovalo hodně hokejistů. Se spoustou z nich se táta znal, navíc jsem mohl chodit do šatny budějovického áčka, což byl pro mě v té době velký zážitek. Taekwondo jsem nakonec nikdy nevyzkoušel, protože mě lákaly spíš kolektivní sporty.“

Otec Michala Vondrky hrál za České Budějovice mezi tuzemskou elitou, ale do národního týmu to nikdy nedotáhl
(Foto: Jaroslav Sýbek - Deník)

Váš otec skončil v Českých Budějovicích před sezónou 1980/1981, kdy mužstvo získalo stříbro. Vy jste se narodil v roce 1982. Zažil jste ho vůbec jako aktivního hokejistu?
„On pak hrál ve Vimperku a mám jednu matnou vzpomínku, že se z nějakého zápasu vrátil s velkým šrámem na obličeji. Mamka mi pak vyprávěla, že jsem hrozně brečel, protože jsem ho nepoznal. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, jak byl celý zmalovaný.“

Vy sám jste v extralize debutoval, když vám bylo přesně osmnáct let a čtyři měsíce. Co pro vašeho otce znamenalo, že jste to také dotáhl do českobudějovického áčka?
„Táta byl na mě vždycky hrozný pes. Chválil míň, než kritizoval. Vzpomínám si, že jsme doma měli nespočet ubrečených víkendových obědů, když jsme se vrátili ze zápasu. Stával na tribuně a věděl jsem, že je zle, když začal kroutit hlavou. Takže odmala jsem byl pod tlakem, protože táta asi viděl, že ve mně něco je, i když nechci, aby to znělo namistrovaně. Jsem docela klidná povaha, což byla výhoda, protože bych tenhle tlak asi neskousl, kdybych byl větší rapl. To bych ho poslal do háje a hokej už bych nehrál.“

Zlomilo se to nějak, když jste se dostal do českobudějovického A-týmu?
„Moc ne, přestože pro něj byla určitá satisfakce, že jsem nastupoval za České Budějovice, i když jsem v té době pendloval do první ligy. Malý zlom nastal spíš až první sezónu na Slavii. (Pozn. red.: Michal Vondrka byl vyměněn během ročníku 2003/2004) Pořád mi něco říkal, ale nebylo toho tolik, protože se mi docela dařilo a navíc mě neměl tolik na očích jako v Budějovicích. Internetové přenosy tehdy nebyly. Úplný zlom pak nastal v roce 2009, když jsem se dostal do nároďáku. Pořád je sice negativní nejen vůči mně, ale už ne tolik jako dřív. Uklidnilo se to.“

Na podzim 2000 jste také premiérově skóroval mezi tuzemskou elitou. Vzpomenete si, komu jste první extraligový gól dal?
„Vybavím si, že to bylo ve Znojmě. Mám pocit, že vystřelil Radek Martínek a já puk tečoval. Jen nevím, kdo tehdy za Znojmo chytal. (Pozn. red.: Michal Vondrka překonal Oldřicha Svobodu) Mám ale dojem, že to bylo na Mikuláše, takže 5. prosince.“

Máte schovaný puk, kterým jste zmíněný gól dal?
„Myslím, že někde u našich bude.“

Michal Vondrka s dcerou Rozárkou, která se krátce po narození koupala v mistrovském poháru, a cenou pro hráče měsíce od fanoušků Slavie
(Foto: www.hc-slavia.cz)

Na vrcholné mezinárodní akci jste se poprvé představil na mistrovství světa dvacítek v roce 2002, kdy se hrálo v Pardubicích a Hradci Králové. Jaké to bylo hrát tak velký turnaj v domácím prostředí?
„Bylo to zvláštní. Zpětně vidím, že jsme měli pár individualit, které úplně týmově nehrály. Nevím, jestli jsme měli tu nejlepší partu. Bylo to takové nešťastné, protože jsme pořádně nemohli dát gól. Se Slovenskem jsme prohráli 0:1, pokud se nepletu. Nakonec jsme skončili pátí, šestí nebo sedmí. (Pozn. red.: Tým byl sedmý.) Už nevím přesně, jen si vzpomínám, že se v Hradci hrály zápasy o umístění. Na druhou stranu to pro mě byla velká zkušenost.“

Vnímal jste vy osobně nebo celý tým, že obhajujete předchozí dva tituly?
„Neustále se omílalo a řešilo, jestli bude hattrick nebo ne. Nakonec to dopadlo blbě.“

Z dnešního pohledu jste neměli špatný tým. Tomáš Plekanec, Jiří Hudler, Aleš Hemský, Petr Průcha nebo Lukáš Krajíček si zahráli i NHL. Co ještě podle vás způsobilo, že nezacinkala medaile?
„Už je to přece jen řádka let. Takže už mě nic moc jiného nenapadá. Prohráli jsme zápasy a nejhorší to bylo asi se Slovenskem, jak už jsem říkal. Měli jsme spoustu střel, ale stejně jsme prohráli 0:1.“

Vy už jste v té době byl draftovaný Buffalem, které si vás v červnu 2001 vybralo v pátém kole jako 155. v pořadí. Proč jste nikdy nehrál zámořské soutěže?
„To bylo tenkrát taky takové zvláštní. Přecházel jsem tehdy od jednoho agenta ke druhému. Místo pana Henyše jsem si vybral Jirku Hamala. Myslím, že i kemp se mi povedl, ale nevím, co se stalo. Mám pocit, že klub chtěl, aby zůstal v zámoří, ale já chtěl hrát ještě rok doma. Pak už to usnulo.“

První volbou Sabres ve zmíněném roce 2001 byl váš českobudějovický spoluhráč Jiří Novotný. Bavili jste se někdy o tom, proč on do NHL nakoukl a vy ne?
„Nikdy jsme to neřešili.“

V září 2003 jste absolvoval celkem povedený kemp, když jste ve „vnitroklubových“ zápasech měl bilanci tří gólů a šesti asistencí. Ani to management organizace nepřesvědčilo?
„Měl jsem tehdy rovnou zpáteční letenku. Odletěl jsem tam opravdu jen na těch čtrnáct dní. Spokojení asi byli, ale už přesně nevím, co se tam tenkrát seběhlo. Nevzpomínám si, co klub chtěl. Měli hodně výběrů v draftu, takže tam byla spousta hráčů a dost lidí, které si vybrali přede mnou. Možná i to hrálo nějakou roli.“

V jednom rozhovoru po návratu jste prozradil, že poslední zápas jste hrál v jedné formaci s hvězdami. Vedle koho jste nastoupil?
„No... (přemýšlí) Jedním z nich byl malý pravák, který hrál i za Philadelphii. Daniel Briere to byl a bavil s tím druhým hráčem pořád francouzsky. Na toho druhého si nevzpomenu. Možná to byl Jean-Pierre Dumont, ale vážně si nejsem jistý.“

Vrátil jste se do Českých Budějovic, odkud jste byl v průběhu sezóny vyměněn za Jana Fadrného do Slavie. Jak těžké bylo po 21 letech opustit rodné město?
„Vím, že do Prahy jsem se tehdy těšil, protože jsem ji měl vždycky rád. Byly to pro mě vzpruha a dobrodružství. Na kemp do Buffala jsem hrozně chtěl letět, protože jsem věděl, že jsem v Budějovicích na hraně toho, abych hrál nebo ne. Vrátil jsem se po šesti odehraných zápasech, které Budějovice všechny prohrály. Já jsem dal gól hned v prvním utkání, do kterého jsem nastoupil, a porazili jsme tehdy Litvínov. Další zápas jsem byl na tribuně, tak jsem přes agenta požádal, že chci odejít. Rýsovala se změna, ale Vsetín si výměnu nakonec rozmyslel, protože se jim hráč, kterého za mě chtěli do Budějovic poslat, nějak rozehrál. Tehdy mě zastupoval Milan Kašpárek a volal mi, že by mě chtěl Růža do Slavie, jestli bych tam chtěl jít. Bez váhání jsem souhlasil. Bylo poledne, v šest večer bylo všechno hotové a v devět ráno jsem se hlásil na Slavii. Přišel jsem a hrál jsem pořád, protože Růža mě dal do druhé třetí lajny. Dával jsem góly a nějaké i Budějovicím, které byly poslední, zatímco my jsme na tom byli dobře. Hrálo se mi fakt dobře.“

Michal Vondrka nemá ceremoniály před zápasem nebo zdržení během něj rád, přesto svolil, že půjde za svědka během svatby na ledě před federálním derby v KHL, kterou řídil Jakub Kohák jako oddávající
(Foto: www.numberczech.cz)

Se Slavií jste hned vybojoval stříbro, které jste s týmem ještě dvakrát zopakoval. Navíc jste přidal bronz a titul. Těch úspěchů bylo hodně, takže asi máte v rodinném klanu trochu navrch, ne?
„Hned ta první sezóna byla výborná. Do té doby jsem nikdy nehrál víc než čtvrtfinále a najednou jsme postoupili do finále, což bylo super. Je to pravda a možná i to je důvod, proč už mi táta do hokeje tolik nekecá.“ (směje se)

Z Prahy jste krátce odešel do Karlových Varů. Jak jste prožíval dvě finále po sobě právě s Energií?
„Měsíc tam byl super. Odehráli jsme asi jedenáct zápasů a prohráli jsme snad jen jednou maximálně dvakrát, přestože mně se úplně nedařilo a nedal jsem ani gól. Stihl jsem si tam udělat spoustu přátel. Pro mě šlo o zlom, protože po návratu do Slavie jsem už hrál pravidelně. Ta finále byla tím pádem specifická.“

Na jaře 2008 jste se s Františkem Skladaným hecovali, že vítěz finále vykoupe dceru v poháru. Došlo na to, když se Rozárka narodila čtyři dny po zisku titulu?
„Myslím, že jsem do toho šel. Měli jsme oslavu v Budějovicích a já jsem ji v poháru opravdu vykoupal.“

V říjnu 2008 jste byl prvním střelcem Slavie v Lize mistrů. Jste rád, že tahle soutěž znovu ožila a funguje?
„To mi teda připomínáte věci, které už jsem trochu zapomněl. Už tehdy byla ta soutěž super a nám se v ní dařilo. Dokonce si vybavím i ten gól, který jsem dal Linköpingu. Na zápase bylo hodně lidí, což bylo super. Chápu, že teď je to pro kluby trochu náročnější, protože povinností s domácí soutěží je hodně. Nicméně nápad je to dobrý a jsem rád, že Liga mistrů pokračuje.“

V prosinci 2009 jste si připsal první extraligový hattrick, které máte už čtyři. Premiérový jste mohl mít o pár měsíců dřív už v březnu 2009, ale v semifinále s Plzní jste sám změnil střelce gólu na Davida Hrušku. Nemrzelo vás to?
„Tak teď jste mě zaskočil, protože tohle si vůbec nepamatuju.“

Ze Slavie jste si ještě jednou odskočil. Ročník 2011/2012 jste začínal v Kärpätu Oulu. Ve Finsku jste skončil předčasně a po návratu do Slavie jste mluvil o neshodách s trenérem. Prozradíte s odstupem, co se přihodilo?
„Už jsem to snad i někde říkal. Ivan Huml už tam byl od předchozí sezóny a ještě tam hrál taky Honza Snopek. Přijeli jsme, všechno bylo v pohodě a hráli jsme v jedné lajně, kde jsme měli jednoho šikovného Fina. Týden před začátkem ligy nám trenér toho šikovného Fina vyměnil za někoho jiného. Koukali jsme na to divně, ale po výborné přípravě, kdy jsme tým v podstatě táhli, jsme šli do soutěže. Přišla liga, Ivan se hned v prvním nebo ve druhém zápase zranil a nějakou dobu nehrál. Když seděl na tribuně, já odehrál zhruba čtyři minuty za zápas a víc jsem seděl na střídačce. Nechodil jsem na oslabení ani na přesilovky a nechápal jsem, proč nehraju víc. Pak si mě trenér začal zvát a ptal se, co se děje. Říkal jsem mu, že prostě nehraju. Po nějakých dvaceti zápasech jsem dospěl k tomu, že to nemá cenu a požádal jsem, aby mě klub pustil domů. Do toho mi volal Růža, takže jsem se vrátil na Slavii. S manažery Oulu se dodnes objímáme, když se potkáme, protože jsou to fajn lidi. Oni se mi vždycky omlouvají, že udělali blbé rozhodnutí a měli vyhodit trenéra, který stejně za pár měsíců skončil. Pro mě je satisfakce, že jsem potom dokázal, že hokej hrát umím. Paradoxně mi to pomohlo, protože na Slavii jsem dělal dost bodů a dostal jsem se do nároďáku i na mistrovství světa, kde jsme byli bronzoví a v zápase o třetí místo jsme porazili právě Finy. Tenhle trouba z Oulu seděl na tribuně a komentoval zápas pro finskou televizi.“

V té době začínalo v Oulu úspěšné angažmá Ivana Humla. Jak tehdy vypadala jeho pozice?
„Myslím, že teprve stoupala, přestože už v té předchozí půlsezóně dokázal, že si respekt zaslouží. Když jsem po odchodu četl, kolik bodů nasbíral, bylo to pro mě až neskutečné. Je to výborný hráč a já jsem hrozně rád, že je u nás v Chomutově.“

Michal Vondrka není sice vidět, ale puk ve švýcarské síti při nájezdech na domácím MS 2015 ano
(Foto: Andre Ringuette – IIHF)

Když jste definitivně opouštěl Slavii, zvolili vás fanoušci hráčem měsíce, za což jste dostal přípravky firmy Alpecin proti vypadávání vlasů. Nebral jste to trochu jako provokaci vzhledem k prořídlé kštici?
„Dělali jsme si z toho všichni srandu. Ta fotka s dcerou bude dodnes někde na internetu. Šlo o dobu, kdy tenhle šampón patřil ke sponzorům. Bylo to takové vtipné a je jasné, že si ze mě fanoušci dělali srandu.“ (usmívá se)

Když jste v létě 2012 mířil do Kontinentální hokejové ligy, byl ve hře jen Slovan Bratislava nebo se ozvaly i jiné týmy z Ruska?
„Tenkrát projevily zájem asi tři kluby a já se rozhodl, že podepíšu Chabarovsk. V podstatě na všem jsme se dohodli, takže přišla smlouva. Já se jen zeptal, jestli by nevadilo, že bych ji podepsal do dvou dnů, protože jsem to chtěl ještě probrat s tátou a mojí Veronikou. Souhlasili, takže jsme to pak podepsané poslali, jenže Chabarovsk už to nevrátil a tu smlouvu ani nezaregistroval. Mezitím totiž vzali nějakého Fina. (Pozn. red.: Amur před sezónou 2012/2013 posílili obránce Topi Jaakola plus útočníci Juha-Pekka Hytönen a Mika Pyörälä) Koketoval jsem ještě se Lvem Praha, který o mě hodně stál, ale já jsem to oddaloval, protože jsem čekal ještě na jednu možnost. Chtěl jsem totiž jít vyloženě do Ruska. Pak už Lev neměl volné místo, takže jsem šel do Slovanu Bratislava, což se ukázalo jako nejlepší volba. Vybudoval jsem si slušnou pozici a měl jsem to tam rád. Mně i Veronice Bratislava chybí, protože jsme tam prožili tři krásné roky.“

Zažil jste tím pádem federální derby se Lvem Praha. Bylo hodně zvláštní hrát KHL v Praze?
„Bylo to perfektní. První derby jsme hráli v holešovické hale, kde jsem se tehdy vůbec poprvé cítil fakt jako doma, protože v zápasech se Slavií ovládali hlediště fanoušci Sparty. Tady se stalo, že v hledišti bylo snad osm tisíc příznivců Slovanu v dresech a fandili. Vyhráli jsme 2:1 a já dával vítězný gól, což pro mě bylo top.“

V souvislosti se Slovanem prosakovaly zprávy o bojkotu zápasů. Jak reálné to za vašeho působení bylo?
„Jednou jsem vedení natřel do novin, z čehož bylo docela haló. Bylo to pak na spadnutí, že bychom nenastoupili. Po dohodě s trenérem jsme nakonec usoudili, že to neuděláme a nakonec to dobře dopadlo.“

Vy jste se přesto rozhodl pro návrat do Tipsport extraligy. Nebál jste se jako dlouholetý slávista jít do Sparty?
„Neměl jsem moc na výběr. Ze Slovanu mě nikdo nevyhazoval, řekl jsem sám, že odcházím. Bál jsem se, že po sezóně už bych z klubu nedostal žádné peníze, kdyby řekli, že už hrát nebudou. Pan Štefl mi tehdy řekl, že můžu jít jenom do Sparty, pokud chci odejít. Souhlasil jsem, i když ohlasy byly negativní. Na druhou stranu jsem tam poznal super partu kluků a jinou organizaci. Nicméně srdcem jsem pořád slávista, protože jsem tam prožil spoustu krásných let. Věřím, že tohle mi sparťanští fanoušci odpustí. Ve Spartě se mi ale líbilo a nikdy bych o ní neřekl nic negativního.“

Návrat do rodných Českých Budějovic by znamenal hrát první ligu. Jak jste prožíval přesun nejvyšší soutěže do Hradce Králové, který fanoušci dodnes těžce koušou?
„Ze začátku mi to bylo úplně fuk, protože jsem to nijak nemohl ovlivnit. Šlo to tím pádem kolem mě.“

Po anabázi ve Spartě jste přišel do Chomutova. Nebyl to však váš první kontakt s místním hokejem. V dresu Písku jste proti tehdejšímu KLH Chomutov hrál prvně 9. listopadu 2002. Bylo to úplně poprvé nebo jste proti Chomutovu hrál i dříve?
„Nepamatuju si nic. Na severu jsme hráli jen s Litvínovem. Nevzpomínám si ani na tenhle konkrétní zápas nebo jiný proti Chomutovu.“

Michal Vondrka se raduje z vítězného nájezdu proti Švýcarsku na domácím MS 2015
(Foto: Andre Ringuette – IIHF)

Máte na kontě 72 startů v reprezentaci. Vybavíte si ten úplně první 16. dubna 2009 v Liberci proti Švédsku?
„Nejsem si úplně stoprocentně jistý, jestli jsem hrál od začátku, ale mám pocit, že ano a vedle Jardy Hlinky. Víc si ale nevybavím.“

Tehdy byl v mužstvu i Jaromír Jágr, s nímž jste si v dubnu 2015 zahrál v jedné formaci. Jaké bylo nastupovat po boku hrající legendy?
„Bylo to perfektní. Hráli jsme s ním s Honzou Kovářem a Růža na nás neustále řval, ať Jardovi pořád nenahráváme. Jenže my jsme to nedělali cíleně. Když jsme jeli tři na jednoho, dali jsme si to třeba jen s Kovym a Jardovi jsme vůbec nenahráli. Jenže Růža stejně pořád hulákal, že mu to nemáme dávat a nemáme z něj být podělaní. Jarda je super chlap a legenda, takže byl zážitek si s ním zahrát. Myslím, že jsme jako lajna hráli docela dobře.“

Opravdu je souhra s Jaromírem Jágrem na ledě tak specifická, jak občas zaznívá?
„Bylo zvláštní, že se vždycky objevil, ať jsem jel s pukem kamkoliv. Byl dobře vidět. Zápas se docela povedl a mně se hrálo dobře.“

Na první trefu v národním týmu jste čekal přesně rok. Vzpomenete si na akci z dubna 2010 v Prostějově proti Slovensku?
„Vzpomenu si na zápas. Původně ten gól připsali, tuším, Tomáši Kůrkovi, zápis se měnil až dodatečně. Už nevím, jestli to byl první nebo druhý vzájemný zápas, ale pak jsem jel jako předposlední nebo poslední domů před uzavřením kádru pro mistrovství světa, které kluci nakonec vyhráli.“

Máte za sebou tři světové šampionáty. Hned ten první v roce 2012 skončil bronzem. Byl jste před premiérou na vrcholné seniorské akci nervózní?
„Asi to nebylo nic nestandardního. Jen hokej byl trochu jiný – rychlejší a ve větším nasazení.“

V letech 2014 a 2015 jste zažil čtvrtá místa a bezgólové zápasy v semifinále i v duelu o třetí místo. Proč to podle vás v závěrečné fázi těchto turnajů střelecky nevycházelo?
„Těžko říct. Vybavuju si jen, že v Minsku v roce 2014 jsem dostal střílenou přihrávku od Kovyho, jen jsem naklopil hůl a byla z toho tyčka proti Švédům. Myslím, že tam byla ještě jedna tyč. V Praze jsme prohráli s Američany a já hrál powerplay. Nahrál jsem bekovi, gólman vyjel a obránce místo střely ještě přihrával mně. Měl jsem to do prázdné brány, jenže se mi protočila hokejka v ruce, takže jsem gól nedal. Sice by už asi nic neřešil, ale nemuselo to být s nulou. Šance jsme měli, ale bohužel jsme je neproměnili.“

Doma v Praze jste dal gól hned v prvním střídání na celém šampionátu do sítě Němců. Jaký to byl zážitek, když vyprodaná O2 aréna bouřila díky vám?
„Bylo to super, i když šlo o gól, u kterého jsem si myslel, že jsem ho nedal. Obránce vystřelil, já jel k brance a puk mě trefil do paty, když jsem odjížděl. Pak se ještě odrazil od jejich obránce do brány. Najednou se všichni radovali a přijeli za mnou, že jsem gól dal já. Říkal jsem jim, že si myslím, že jsem ho nedal. Až Hanka Ježková při rozhovoru mi řekla, že jsem ho opravdu dal já. Celé mistrovství se hodně povedlo a mně se hrálo výborně. Lidi šíleli. Myslím, že při mistrovství světa se nedá zažít víc, než takhle dobře uspořádaný domácí šampionát. Pořadatelsky super, lidi byli nažhavení, jen škoda, že jsme neudělali medaili. Když se jely nájezdy se Švýcarskem, seděl jsem vedle Jirky Novotného. Když jeli kluci přede mnou, říkal jsem mu: Já mu to tam normálně fouknu mezi nohy. Před třetím nájezdem se nevědělo, kdo ho pojede. Růža chodil po střídačce a já měl pocit, že vybere mě. Najednou mi řekl, tak jsem jel a šoupnul jsem to brankáři mezi nohy.“

Pětizápasové čekání na start během domácího mistrovství světa ale asi úplně příjemné nebylo, že?
„Bral jsem to a pořád jsem věřil, že mě trenéři dopíšou. Hrálo se mi v tu dobu fakt dobře. Myslím, že jsem měl fazonu a turnaj mi nakonec vyšel. Čekal jsem a nebyl jsem frustrovaný.“

Jak by ve vašich očích dopadlo srovnání domácích šampionátů dvacítek a seniorů? Dá se to vůbec porovnávat?
„Nedá. Je to úplně něco jiného.“

Když v dubnu 2014 ve švýcarském Neuchatelu nešla při utkání reprezentace časomíra, řekl jste po zápase, že takové prostoje během střetnutí nebo před ním nemáte moc rád. Co vás v tomto směru během kariéry nejvíc naštvalo?
„Zažil jsem různá loučení s kariérou. Když se na Spartě loučil Ríša Žemlička, běžel nějaký film, předávali mu dárky. Bylo to moc hezký, ale já to nenávidím, když na tom ledě jen stojím. Tenkrát to bylo snad čtvrt hodiny a já byl úplně vyřízený.“

První přesilovková formace Pirátů 2016/2017 jako superhrdinové, zleva Michal Poletín, Ivan Huml, Michal Vondrka, Brett Skinner a Jan Rutta

O pár měsíců dříve jste v sezóně 2012/2013 jako hráč Slovanu Bratislava šel za svědka během česko-slovenské svatby na ledě před duelem se Lvem Praha. Jak to celé vzniklo?
„Michal Břetenář, kterému jsem za svědka šel, dělal něco ve Lvu. Volal mi, protože jsme se znali z dřívější doby. Ptal se, jestli by to šlo takhle udělat. Říkal jsem mu, že je mi to jedno a klidně do toho půjdu. Nakonec angažoval i Kubu Klepiše, se kterým se dobře znám, takže jsme si tam stoupli. Trenér Čada z toho ale nebyl nadšený. My jsme prohráli snad 1:7 a já měl za stavu 0:0 ve druhé minutě před sebou prázdnou bránu, jenže jsem trefil jen tyčku.“

Loni jste vstoupili do sezóny výborně a asi i dobrá nálada podpořila nápad s filmovými hrdiny, za které se převlékla první přesilovková formace, že?
„Vzniklo to na nějaké společné večeři. Mně přišla zpráva z jedné aplikace. Rozklikl jsem jí a úplně náhodou se objevila nabídka na tahle trička. Říkal jsem klukům, že bychom mohli udělat srandu a koupit si je. Oni souhlasili a hned říkali, ať je objednám. Každý si řekl, jaké chce. Za tři týdny trička přišla a hned jsme se v nich vyfotili.“

Vy prý máte k filmům blízko. Ve Slavii jste prý ze sebe sypal hlášky jako na běžícím pásmu. Jaká je vaše nejoblíbenější?
(chvilku přemýšlí) „To je hrozně těžké. Oblíbených klasických hlášek mám několik. Takhle z fleku ale nedokážu vybrat jednu nej. Miluju staré české filmy. Ať jde o Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Marečku, podejte mi pero nebo Na samotě u lesa. To jsou klasiky, ve kterých si vždycky něco najdu, když na ně koukám. Mám rád herce jako Menšík, Nárožný, Sobota nebo Kopecký. Ještě mě napadá film Já už budu hodný, dědečku a podobné pecky.“

Když jste zmínil film Marečku, podejte mi pero, napadá mě jedna otázka. Už jste se byl podívat v Humpolci?
(směje se) „Několikrát jsem tam projížděl, ale v Kojčicích jsem ještě nebyl.“

Na závěr jsem si nechal jedno mimohokejové téma. V září 2000 jste seděl v porotě finále desátého ročníku Miss aerobik. Jak jste se k téhle příležitosti dostal?
„Ty bláho. Myslím, že to bylo přes našeho tehdejšího vedoucího Jirku Studeckého. Oslovila ho paní, která to pořádala, jestli by nevěděl o někom, kdo by tam šel. Bylo to fajn.“

Jaká to byla zkušenost?
„Člověk si tam sednul třeba s veslařem Vencou Chalupou, dietologem Havlíčkem nebo panem Kodešem, který hrál tenis. Setkal jsem tím pádem se zajímavými lidmi a některé holky byly fakt docela hezké.“

Nežárlila partnerka?
„Kdepak. Neměla proč.“