Rozhovory

Pohled za kulisy: Libor Kult má na starosti chod webu i narozeninové oslavy

Napsal 06.02.2017 David Panuška
C h o m u t o v – Všechen obsah, který mimo jiné nyní čtete, projde rukama tohoto člověka. Libor Kult je nedílnou součástí pirátské organizace, nabízí vám pozápasové ohlasy, zorganizuje oslavu vašich narozenin v SD ARÉNĚ a na starosti má také například skupinku redaktorů. V rozsáhlém povídání se dozvíte o jeho začátcích, předchozích zkušenostech či hráčích, s nimiž se nejlépe spolupracovalo. Užijte si druhý díl seriálu Pohled za kulisy.

Ty jsi vlastně začínal jako novinář. Jak jsi se k novinařině dostal?

„Je to poměrně dlouhý příběh, který začal už na základní škole. Nejdřív jsem chtěl řídit malý bagřík, který u nás na sídlišti dělal hřiště. Pak jsem chtěl být právník a nakonec sportovní komentátor, takže jsem občas napsal na třídní nástěnku nějakou reportáž. Byla to spíš taková školní novinařina. K té opravdové jsem se dostal až ve spojení s chomutovským hokejem, na který jsem chodil ještě v poslední druholigové sezóně. Pak jsem pravidelně navštěvoval domácí zápasy. Někdy v roce 2004, kdy už fungoval klubový web, se na něm objevila výzva, že se hledají noví redaktoři. Kontaktní osobou byl David Dinda, kterého jsem znal už z dřívější doby. Byli jsme spolu před mým nástupem na střední školu na česko-německém táboře v příhraničí. V současnosti můžu zodpovědně říct, že bych asi nenapsal, kdyby byla jiná kontaktní osoba.“

Než přišla práce u Pirátů, byl jsi členem redakce hokeje.cz. Jak bys popsal svojí práci a jak ses k ní dostal?

Zleva bývalý výkonný ředitel Pirátů David Dinda, autor knihy k 60 letům chomutovského hokeje Martin Bocian a v roce 2006 na hokej.cz začínající redaktor Libor Kult

„Když jsem dokončoval vysokou školu, objevila se nabídka práce na hokej.cz. Poprvé se tak stalo někdy začátkem roku 2006, ale ještě to nevyšlo. Pak jsem udělal státnice a příležitost se objevila znovu. Napsal mi přímo na mail můj budoucí šéf, který si pamatoval naši korespondenci ohledně chyb ve statistikách a také věděl, že moje jméno zaznělo v souvislosti se zájmem o práci na hokej.cz už začátkem roku. Měl jsem v té době také nabídku dělat marketing pro Českou republiku pro jednu internetovou sázkovou kancelář. Pracoval bych v rakouském Linci, ale nakonec jsem si vybral psaní a na hokej.cz strávil úžasných šest let. V té době web patřil společnosti BPA a možná leckoho překvapí, že ho dělali tři stálí redaktoři plus dopisovatelé v extraligových městech a jeden programátor. Náplní mojí práce byly nejen články hlavně o první lize, ale také příprava rozpisů jednotlivých soutěží, příprava fotek nebo kontrola mládežnických i seniorských zápisů, ve kterých se občas objevovaly hodně úsměvné věci. Zpočátku jsme se každé prvoligové a extraligové kolo střídali v redakci, kam nám chodili faxem zápisy a my je zadávali do systému. Když se rozjel projekt elektronických zápisů, narazil jsem třeba i na záporný počet odchytaných minut u mosteckého brankáře. Ten údaj dokonce svítil i na webu. Jednou se mi povedlo také zachránit chomutovskou účast v tehdejším letním Tipsport Hockey Cupu. V návrhu účastníků Chomutov chyběl, přestože měl právo tuto soutěž hrát. Nakonec došlo k rozšíření počtu prvoligových týmů, aby se původně zamýšlené celky nemusely vyřazovat.“

Dostal ses i na nějakou reprezentační akci?

„Na několika zápasech jsem byl. Jednou to bylo shodou okolností v Chomutově, kde se v prosinci 2011 uskutečnil zápas proti Švédsku spadající do Channel One Cupu. Už samotný zápas ve vyprodané aréně byl zážitek. Bylo to v roce, kdy se stala tragédie Lokomotivu Jaroslavl a před zápasem byli do Síně slávy českého hokeje uvedeni všichni tři čeští hráči, kteří v září 2011 zahynuli, a také místní legenda Miroslav Klůc. O dva roky dříve jsem po domácím zápase v O2 aréně letěl do Moskvy a musím se přiznat, že se jednalo o jedno veliké dobrodružství. Už po příletu jsem popojížděli ucpaným městem, takže jsme nestihli trénink, který byl stejně zrušen, protože i tým se posouval zácpou jen pomalu. Psal jsem článek, chtěl ho dát na web, jenže jsem nakonec zjistil, že jsem měl asi jedinou internetovou zásuvku v celém Českém domě, která nefungovala. Než jsem na to přišel docela jsem se po hotelu naběhal. (směje se)

Na fotografii Jaroslava Legnera ze Sportu je zachycena skupina českých novinářů, kteří se trochu složitěji vraceli z Channel One Cupu 2009
Druhý den jsme ráno jeli k hale, abychom stihli rozbruslení. Jenže akreditační středisko otevíralo až kolem poledne, takže jsme obešli halu, a pak čekali asi hodinu na dvacetistupňovém mrazu, než bude otevřeno. Nakonec nám pomohl tehdejší tiskový mluvčí národního týmu Pavel Bárta a po návratu jsem zjistil, že naše jména Rusové neměli dopředu dána, takže to mohlo dopadnout ještě hůř. V tiskovém středisku jsme si na tři nebo čtyři notebooky střídali jeden kabel s připojením na internet. Po sobotním zápase jsme pracovali, když přišla jedna Ruska, která nám oznámila, že se tiskové středisko zavírá a my musíme odejít. Já seděl mezi kolegou z ČTK, který paní ignoroval a psal dál, když na něj mluvila, a jedním švédským novinářem, kterému se paní snažila zavřít laptop, což ho řádně rozlítilo. Po tomto výstupu byl klid a my mohli články v klidu dokončit.“

Docela krušné chvíle. Jak to pokračovalo druhý den?

„Všechno to byl jen slabý odvar toho, co se dělo při návratu. Po nedělním zápase jsme měli objednané dva vozy taxi. Prvním odjela většina novinářů, já a fotograf deníku Sport jsme čekali na druhý vůz. Dorazil po čtvrt hodině čekání a na cestu nikdy nezapomenu. Taxikáři nefungovaly ostřikovače, takže měl na sedadle spolujezdce plastovou láhev s děravým víčkem a vodou, kterou stříkal otevřeným okýnkem na čelní sklo. Byla to obyčejná voda, takže na skle mrzla. Když už nebylo nic vidět, zastavil, hodil na okno sníh a všechno setřel. Docela jsme pospíchali, takže jel poměrně rychle a v jednu chvíli vyjel mimo silnici, takže pouliční lampy jsme najednou měli vlevo místo vpravo a auto se houpalo mezi muldami sněhu. Chtěl platit jen v rublech, jenže já měl jen eura. Tak mi zastavil a poslal mě do směnárny, která byla v nějakém sklepě, kde jsem čekal, že na mě vyběhne někdo s kalašnikovem a všechny peníze mi sebere. Nestalo se, jenže ani to nebyl konec. Šéf výpravy mi v jednu chvíli zavolal, že na nás svazový charter nemůže čekat, takže máme letět za dvě hodiny linkovým spojem z jiného terminálu. Vůbec jsem to nečekal, ale snažili jsme se stihnout svazové letadlo. Nepovedlo se a s odstupem můžu jen spekulovat, kdo dal povel, že na novináře se čekat nebude. Kolegové totiž jeli na špatný terminál, jinak by odletěli s týmem. Takhle jsme se za nimi přesunuli z terminálu pro charterové lety, ale všichni jsme si museli koupit letenky. Platit se dalo jen hotově, ale bankomat mi požadovanou částku vydal až napotřetí a ještě jsem ji musel vybrat nadvakrát. Takže opravdu velký zážitek, na který vzpomínám dodnes. O rok později jsem letěl do Běloruska a lidé ze svazu si dělali legraci, že nás tam zase nechají, protože jsme letěli dva s moskevským zážitkem.“

Můžeš popsat, jak ses dostal k práci u Pirátů a jaká je tvá každodenní rutina?

„Bylo to poměrně jednoduché. Byl jsem osloven, jestli bych měl zájem pro Piráty pracovat a já jsem nabídku přijal. Přece jen místní hokej je pořád moje srdcová záležitost. A moje každodenní rutina? Je podobná té na hokej.cz, ale přidávají se k ní klubová specifika. Mezi ta patří přijímání objednávek narozenin v komerčních přestávkách nebo správa twitterového účtu klubu. Nechybí ani posílání tiskových zpráv, když je potřeba, a zajišťování klubových akcí.“

Staráš se o internetové stránky a vedeš skupinu redaktorů. Jak celý ten proces funguje?

„Pokud jde vyloženě o web a redaktory, všechno usnadňuje administrační systém, kde vidím, jak si redaktoři rozebrali práci k zápasům áčka nebo akademie. Když je něco neobsazeno, řeším to. Ne vždycky se to povede, protože letos se domácí zápasy juniorů nebo staršího dorostu často kryjí s domácími duely áčka. Navíc ne každému se chce do ledové haly B, což ty sám dobře víš.“ (usmívá se)

Co musíš během extraligového utkání zařídit a co musí být tvou osobou kontrolováno?

Trenérům soupeře je lepší se představit, aby věděli, kdo za nimi po zápase přijde kvůli tiskové konferenci

„Začíná to ještě před zápasem, kdy volám lidem, kteří mají objednané narozeniny v komerčních přestávkách, aby věděli, kdy oslava proběhne. Zároveň se ujišťuji o správnosti míst, kde má oslava proběhnout. I tak se ale občas stane, že něco zachraňujeme na poslední chvíli. Už jsem i zažil, že si lidé sedli na opačný konec sektoru a těsně před komerční přestávkou museli přeběhnout. Před zápasem ještě roznáším zápisy do některých VIP prostor a novinářům nebo lidem v režii kostky. Během zápasu hlídám již zmíněné narozeniny nebo sleduji zápas, abych pak mohl dělat rozhovory. Během druhé přestávky pak připravuji fotky, aby u reportáže byla aktuální fotka ze zápasu. Další posílám grafikům, aby připravili výsledek pro sociální sítě. Nedávno se rozjelo taky sdílení fotek mezi kluby, takže je nahrávám na google disk. Po zápase přijdou na řadu rozhovory, zajištění hráčů pro novináře a tiskovka s trenéry. Pak ještě na stadionu nebo potom doma kontrola článků redaktorů, příspěvky na twitter a statistiky ze zápasu.“

Jaký je prozatím tvůj největší zážitek v klubu? Na co vzpomínáš nejvíce?

„Tady bych asi vybral zážitek, který je sice spojený s klubem, ale je z doby, kdy jsem ještě pracoval na hokej.cz. Byla to poslední půlminuta sedmého barážového zápasu v Boleslavi. Všichni novináři věděli, že přeji Chomutovu, ale úplně najevo jsem radost z gólů a výsledků dávat nemohl. Tak nějak jsem to držel v sobě, ale nakonec se to ven přece jen prodralo. Z té poslední půlminuty jsem toho moc neměl, protože jsem přes slzy štěstí neviděl pořádně na led. Dodnes nevím, jestli si toho někdo z novinářů tehdy všiml, ale najevo mi to nikdo nedal. Tohle byl po těch neúspěšných pokusech opravdu hodně silný zážitek. Nepřekonal ho ani návrat do extraligy v roce 2015. To jsem se po vítězném gólu Martina Rýgla radoval opravdu hodně a naplno, ale zároveň jsem hned měl povinnosti, takže jsem si to nevychutnal tolik.“

A nejméně?

„Záludná otázka. Nabízí se dlouhá série porážek a sestup z extraligy, ale asi bych znovu vybral okamžik, kdy jsem na klubu nepracoval. Po památném finále s Ústí, kdy se bojovalo o přímý postup, jsem byl vnitřně hodně zklamaný.“

Po každém domácím utkání můžeme vidět, jak vedeš rozhovory. Je hráč, se kterým se ti spolupracovalo nejlépe?

Občas je mikrofon vyměněn za telefon, který nahraje zvuk a následně vznikne psaný rozhovor

„Těžko se vybírá jedno jediné jméno. Během psaní pro klub, na hokej.cz nebo i teď přímo na klubu jsem poznal spoustu skvělých hráčů, kteří kdykoliv vyšli vstříc. Pak člověk tolik neřeší, že někteří kluci třeba používají klišé. Pokud bych opravdu měl někoho jmenovat, asi bych zmínil Nikolu Gajovského, který dokázal vždycky říct něco, co se dalo krásně použít do titulku. Ze současného kádru se dobře dělají rozhovory s Vladimírem Růžičkou nebo Ivanem Humlem. Třeba Marek Tomica toho často moc nenamluví, ale nechodí kolem horké kaše. To pak řeším, jak jeho peprný výraz opsat nebo zjemnit. (směje se) Zajímavý rozhovor ale podle mého dělají dotazovaného. Samozřejmě pečlivá příprava se hodí a člověk během ní může zjistit zajímavosti. Když jsem se poprvé připravoval na velký rozhovor pro klubový magazín Trefa s Kamilem Koláčkem, zjistil jsem, že má doma medaili z mládežnického mistrovství, což jsem do té doby vůbec nevěděl. Zabere to sice hodně času, abych hráče „proklepl“ opravdu důkladně, ale vždycky se něco najde. Ale jak říkám, hodně záleží i na odpovědích.“

A naopak - s jakým hráčem to bylo úplně nejtěžší?

„Ještě když jsem byl na hokej.cz, stalo se mi, že jsem volal Radku Dudovi a podle hlasu jsem mluvil s ním, jenže na druhém konci se ozvalo, že Radek u telefonu není a mluvím s jeho agentem. To mě na jednu stranu pobavilo i trochu naštvalo. Časem jsem pochopil, že je Radek Duda svůj i v tomhle, protože osobně se rozpovídal vždycky moc hezky. Specifické to bylo i s Ľubošem Bartečkem, ze kterého vyzařovalo zvláštní charisma, a také Roman Červenka mě občas napínal. Nicméně s každým jsem se nakonec vždycky domluvil, aniž by bylo nutné používat nějakou „sílu“. Ale přiznávám, že občas to bylo hodně o trpělivosti a i nervozitě, abychom vše zvládli.“

Stalo se někdy, že ti nějaký hráč na něco odpověděl a ty jsi prostě nevěděl jak zareagovat?

„Asi nejčastěji mě rozhodí vlastní chyba, kterou řeknu a dotazovaný mi ji hned připomene. To pak nevím, co říct jiného, než že jsem blbej. (směje se) Ale občas si toho nevšimne ani respondent rozhovoru a dojde mi to až po rozhovoru. Naštěstí se s tím dá často něco udělat, abych nebyl za blbce veřejně.“ (usmívá se)

Jaké je pro tebe dělat rozhovor v angličtině? Vzpomeneš si, s kým to bylo poprvé a jak moc jsi byl nervózní?

S Mikrofonem za hokejem je sice pořad Českého rozhlasu, ale sedí i na tuto fotografii

„První rozhovor v angličtině? Vybavím si zápas v Chomutově se švýcarským týmem, po kterém jsem mluvil s trenérem německy, ale s tou angličtinou to bude horší. Vybavuje se mi rozhovor z prosince 2009 v Moskvě s Ville Peltonenem. Ale nejsem si jistý, jestli byl opravdu první. Poslední dobou anglicky tolik nemluvím, takže je to těžší a těžší, ale pořád to ještě zvládám. Jeden čas mi to šlo i po telefonu, ale teď je raději dělám osobně.“

Jaký je tvůj cíl v pirátské organizaci? Čeho bys chtěl dosáhnout a co zažít?

„Rád bych, aby lidé na webu našli odpovídající servis a zajímavé články. Pořád je co zlepšovat, což platí o mně osobně i o webu. Každý by chtěl zažít co největší úspěch, nicméně mě osobně hodně láká Spengler Cup. Vyrazit tam s Piráty by bylo super.“

Zažíváš v organizaci Pirátů takový převrat - první odchovanec v NHL, pravidelně hráči v reprezentaci a extraligové úspěchy. Uvědomuješ si, že jsi také součástí té světlejší historie?

„Tak já jsem do určité míry zažil i konec temnějšího období. V poslední druholigové sezóně před odkoupení licence na první ligu jsem začal i díky taťkovi, který v té době pomáhal na klubu s ekonomikou, mnohem víc chodit na hokej. Byli jsme i na několika zápasech venku. Pamatuji si Mladou Boleslav nebo otevřený stadion v Benátkách, kde jsem ale nebyl. Tehdy nebyly výsledky online dokonce ani teletext nepomohl, takže na výsledek jsem často čekal až druhý den do novin, což si dneska už dokáže málokdo představit. Momentálně převažují pozitiva, ale chomutovský hokej už zažil, že sláva může být pomíjivá. Všichni bychom si měli vážit toho, že zažíváme věci, které jsi zmínil. Není to automatické, o čemž ví své hlavně starší fanoušci, kteří zažili zlé časy.“

Foto: Petr Kozelek

×
Dnes v 16:00 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
Piráti Chomutov