V hokeji toho dokázal Zdeněk Chuchel nejvíc, ještě před nejrychlejší kolektivní hrou světa se věnoval jiným sportům. „Prošel jsem zápasem, fotbalem i vzpíráním,“ vybavuje si. „Pak jsme ve škole Na Příkopech udělali partu asi čtyř kluků a začali jsme ráno v šest hodin chodit na tréninky k panu Nečesanému. Nakonec hokej vyhrál a zůstal jsem u něj právě proto, že jsme chodili v partě ze třídy,“ dodává s úsměvem.

Do nejvyšší soutěže jste poprvé naskočil už v sezóně 1967/1968, během níž jste dovršil sedmnáct let. Jak si vybavujete premiéru mezi tuzemskou elitou?
„Bylo to za éry Bereka, Michalce, Vopičky nebo Ouředníka s Mikolášem v brance. Když už bylo jasné, že z ligy sestoupíme a někteří hráči nechtěli hrát, trenéři si vytáhli mě a Jardu Zemana. Přestože jsme byli obránci, nastupovali jsme v útoku, což svědčí o tom, že jsme opravdu vyloženě zaskakovali. První zápas jsme hráli se Spartou na Štvanici, protože hala u výstaviště se tehdy nějak opravovala. Vzpomínám si, jak jsme zkušeným borcům tahali pytle do šatny a museli jsme je odnést i po skončení zápasu do autobusu.“

Byl jste hodně nervózní?
„To víte, že se nervozita objevila jako u každého mladého kluka. Přece jen jsme neměli takový přehled, protože jsme hráli jen dorosteneckou ligu, takže jsme byli vykulení. Na druhou stranu hrát proti takovým borcům, byl zážitek.“

V nejvyšší soutěži jste poprvé naskočil na ledě legendární Štvanice. Prožíval jste díky tomu intenzivněji její bourání?
„Ten stadion si pamatuju, hrál jsem na něm několikrát včetně nějakých turnajů, ale její bourání jsem nijak zvlášť neprožíval, protože za mé éry už stála hala u výstaviště, která byla mnohem lepší. Po Praze jsme ještě jezdili taky na zimáky Hvězdy nebo Kobry.“

Zdeněk Chuchel v barvách CHZ Litvínov

Jak vzpomínáte na ročník 1973/1974, kdy Chomutov až do letošní sezóny naposledy hrál elitní ligu?
„Moje vzpomínky jsou takové rozpačité. Mužstvo bylo složené v podstatě jen z místních kluků. Myslím, že kdyby se kádr doplnil obráncem nebo dvěma a podobně v útoku, byl by mančaft schopný hrát střed tabulky. Nemluvím o nějakých hvězdných posilách. Třetí a čtvrtá lajna měly dobrou úroveň, ale doplnění bylo podle mého potřeba, abychom měli širší kádr.“

Dokázal byste vybrat jeden okamžik, který vám nejvíc utkvěl v paměti?
„Nejvíc si pamatuju jeden špatný zápas v Budějovicích, se kterými jsme v té chvíli byli ještě v bodovém kontaktu, proto jsme tam chtěli bodovat. Někteří hráči měli za úkol hlídat reprezentačního útočníka Jardu Pouzara, jenže on nám nakonec dal čtyři nebo pět gólů a my jsme prohráli 5:3.“ (usmívá se)

Jaké bylo bránit útočníky z národního týmu, se kterými jste do té doby neměl možnost konfrontace?
„Řekl bych, že šlo o stejné hráče jako my. Lišili se jen tím, že hokej uměli trochu víc než ostatní. Mně se proti nim hrálo velice dobře. Proti silnějšímu soupeři se mi hrálo vždycky lépe, protože člověk je zodpovědnější. Neměl jsem problémy. Hrál jsem dost tvrdě do těla a tím si zjednal respekt, který jsem pak využíval. Dovolil jsem si i dost jezdit dost, kde jsem si nejvíc rozuměl s Láďou Kubátem. Zezadu nás jistil Jirka Daič.“

Vstřelil jste pět gólů, trefil jste se do sítě Košic, Sparty, Vítkovic a Českých Budějovic. Pamatujete si některý z těch zásahů?
„Nedával jsem těch gólů tolik jako v jiných sezónách, ale matně si pamatuju jen gól doma s Budějovicemi.“

O rok později ve druhé nejvyšší soutěži už vypadala vaše produktivita o poznání lépe. Z pozice obránce jste skóroval jednadvacetkrát a přes deset gólů jste se dostal i v dalších sezónách před odchodem do Litvínova. Zkuste vysvětlit, proč se vám takhle dařilo...
„Jak už jsem říkal, velice dobře jsme si rozuměli s Láďou Kubátem. Navíc trenér Pavel Wohl, který k nám přišel, měl velmi dobře promakané přesilové hry. My jsme z nich dávali hodně gólů tím, že jsme s Láďou projeli celým hřištěm, díky přihrávkám jsme obcházeli protihráče a jeden z nás dal gól. Nebo Láďa zajížděl za bránu, dával mi puk přímo na volej a já jsem z toho střílel. Hodně gólů jsme díky tomu dávali oba.“

V reprezentačním béčku zastával Zdeněk Chuchel funkci asistenta kapitána

Po sezóně 1977/1978 jste se přesunul do nedalekého Litvínova. Co vás k tomu vedlo?
„Předně chci říct, že bych nikdy neodešel, kdyby se v Chomutově hrála nejvyšší soutěž, protože jsem Chomutovák a zůstanu jím. Jenže nejvyšší soutěž mě lákala, protože jsem věděl, že mám na víc než na první národní ligu. Čekal jsem, jestli se po sestupu vrátíme zpátky. Nepovedlo se, navíc se obměnil mančaft, tak jsem si vybíral z nabídek od Sparty, Plzně, Ingstavu Brno, Budějovic a Litvínova. Manželka nechtěla opouštět město, takže jsem se i s ohledem na rodinu rozhodl, že zůstaneme blízko domova a zvolil jsem Litvínov, kde jsem strávil osm sezón. Zahrál jsem si tam výborně, okusil jsem nejvyšší soutěž dostatečně a naskočil i za reprezentační béčko. V hodnoceních jsem se pohyboval docela vysoko, což potvrzuje správnost mého rozhodnutí. Někteří lidé mi ale trochu zazlívali, že jsem nezůstal v Chomutově.“

Panovala i tehdy mezi oběma týmy velká rivalita jako nyní?
„Vzhledem ke vzdálenosti obou měst nějaká rivalita existovala, ale řekl bych, že to nebylo nijak vyhrocené jako občas nyní. Mám rád, když se fandí slušně, což tady v Chomutově na drtivé většině zápasů platí. Vulgární věci do sportu nepatří. Mám pocit, že se tyhle projevy přesouvají z fotbalu, kde to začalo, trochu i do hokeje, což se mi nelíbí.“

Jak vzpomínáte na roky strávené v jedné kabině s borci, jakými byli Ivan Hlinka nebo Jiří Bubla?
„Byly to výborné sezóny. Dvakrát jsme získali stříbro a jednou bronz. Na druhou stranu to často bylo takové rozpačité. Do Vánoc jsme hráli dobře, potom přišel útlum. Říkalo se, že výkony Litvínova půjdou se začátkem plesové sezóny dolů. Někdy jsme se ale z krize dokázali vzpamatovat a drželi se v tabulce nahoře, což dokládají ty medaile. Hrát s borci jako Ivan Hlinka, Jirka Bubla nebo brankář Míra Kapoun a později s Vláďou Kýhosem, Jindrou Kokrmentem, Arnoldem Kadlecem, Frantou Procházkou nebo Honzou Hrabákem, z nichž někteří nakoukli i do národního týmu, byl zážitek. Vytvořila se dobrá parta, hokejem jsme se bavili. Nebylo tam takové to ´musíš´, jak občas člověk slyší v dnešní době. Práce byla naším koníčkem. Dokud se neprohrávalo hodně, nebyli jsme na sestup a pohybovali jsme se kolem středu tabulky, žádné dusno nepanovalo. Hrozně rád vzpomínám i na soustředění. Měl jsem i štěstí na trenéry. Pan Kýhos starší s Frantou Pospíšilem i potom Ivan Hlinka byli super. Hrával jsem druhou lajnu, po odchodu Jirky Bubly dokonce v první formaci s Ivanem Hlinkou, což byla paráda. On levák a já pravák, takže jsme si mohli hezky dávat puk.“

Máte nějaké vysvětlení pro tvrzení o začátku plesové sezóny, které jste zmínil?
„Asi nás vždycky trochu ukolébaly velmi dobré výkony na začátku sezóny. Možná jsme se pak uvolňovali víc, než jsme měli. (usmívá se) Výsledky se zhoršovaly a my se propadali tabulkou níž a níž.“

Nakoukl jste do záložního týmu reprezentace, který už v současnosti neexistuje. Jak jste se do týmu dostal?
„Měli jsme výsledky, v časopisu Gól se evidovalo kanadské bodování, ve kterém jsem se pohyboval nahoře. Trenéři pak určovali hráče, kteří by přicházeli v úvahu pro nominaci áčka. Několikrát jsem byl navržený i já, ale ve třiceti už jsem byl docela starý. Proto jsem hrál jen za béčko a záleželo, jak trenéři referovali koučům áčka, jestli by si někdo zasloužil pozvánku. Mně se to bohužel nepoštěstilo, takže jsem zůstal v béčku, za které jsem byl taky rád.“

Po skončení aktivní kariéry se Zdeněk Chuchel vydal na trenérskou dráhu

Počet vašich startů jsem nikde nedohledal. Kolik zápasů jste za reprezentační béčko odehrál?
„Nastoupil jsem do šesti zápasů. Jednou jsme jeli do východního Německa, kde měli v dnešním Chemnitzu a ve Weißwasseru dva mančafty, z nichž skládali reprezentaci, které jsme dělali sparingpartnera před odjezdem na mistrovství světa. Podobné to bylo i v rumunském Brašově, kde jsme dělali sparingpartnera tamnímu národnímu mužstvu.“

Prosadil jste se gólově i v nejcennějším dresu?
„Žádný gól jsem nevstřelil, ale dvě nebo tři asistence jsem si připsal.“

Před sezónou 1986/1987 jste se vrátil do Chomutova, kde jste odehrál jen pár utkání a hned jste začal s trénováním. Byl to velký skok?
„Já jsem to tak nevnímal. V podstatě už jsem se připravoval, že s hokejem skončím, protože mi bylo šestatřicet. Navíc umřel pantáta, což na mě zanechalo následky v podobě žaludečních vředů. V aktivní činnosti jsem pokračovat nemohl, protože doktoři měli strach, aby mi vředy nepraskly. Po dohodě s výborem jsem převzal mužstvo po panu Radičovi. Přidal se ke mně Lojza Chlustina a později pan Mašek. V podstatě tři sezóny jsem pak vedl áčko. Kluci trénovali po zaměstnání, takže to nebylo na takové úrovni, jak jsem byl zvyklý z Litvínova. V tom se moje situace nejvíc lišila, což mi dost vadilo. Nemohl jsem naplno vykonávat práci, jak bych chtěl. Chtěl jsem po klucích výkon, když přišli po osmihodinové šichtě.“

Někteří hráči na sklonku kariéry tvrdí, že trénovat nehodlají. Co vy? Byl jste přesvědčený, že chcete trénovat?
„Od začátku jsem se chtěl trénování věnovat. Když jsem přišel do Litvínova, udělal jsem si někdy kolem roku 1980 třetí trenérskou třídu. Po dvou letech jsem si udělal ´dvojku´ s tím, že bych se po skončení aktivní kariéry zapojil do trénování, abych zůstal u hokeje.“

Zmínil jste zaměstnání vašich svěřencům. Pracoval jste i vy?
„Já jsem do práce nechodil, mým úkolem bylo dohlížet na kluky, což bylo hodně nevděčné. Chodil jsem do Mannesmannky, kde byli kluci rozdělení na různých úsecích. Při hokeji jsem pracoval jen jako mladý kluk po návratu z vojny, kterou jsem strávil v béčku Dukly Jihlava v Liberci. To se změnilo postupem do nejvyšší soutěže, ale po sestupu jsme zase chodili do práce.“

Co jste dělal?
„Byli jsme tříčlenná pracovní četa v mechanice v Mannesmannce. Rozebírali jsme převodovky a dělali další manuální práce. Další kluci automechanici šli do garáží, elektrikáři dělali na elektru. Ráno v šest jsme nastoupili a pracovali jsme.“

S výjimkou deseti zápasů na začátku sezóny 2000/2001, kdy jste dělal asistenta Josefu Beránkovi staršímu, jste po prvním odchodu od áčka v průběhu ročníku 1989/1990 působil výhradně u mládeže. Co vám koučování talentů dává?
„S mládeží jde o vynikající práci. Vlastně je to nejlepší možné, protože malé děti ještě nejsou zkažené a poslouchají. Když někam dítě postavíte, většinou ho tam za pět minut najdete, pokud na něj náhodou pozapomenete. (usmívá se) Třeba junioři už umí být protivní a náladoví. Někdy jsou problémy s rodiči, protože řada z nich si myslí, že může do všeho mluvit. Pořádek mezi nimi si musí udělat každý trenér sám. Je třeba s rodiči komunikovat o tom, jaké jsou problémy ze strany trenéra a co trápí rodiče.“

Nyní Zdeněk Chuchel trénuje druhou třídu Pirátů

S juniory jste ale zažil dva postupy do nejvyšší soutěže. Stavíte tyhle úspěchy v trenérské kariéře nejvýš?
(dlouze přemýšlí) „Těžko říct. V obou případech to byla dobrá práce s výbornými hokejisty. Výš ale stavím asi trénování s panem Beránkem u áčka. Bohužel jsme kvůli jistým okolnostem museli odejít, protože pan Beránek měl nějaké nesrovnalosti s některými hráči.“

Máte syna, který se však hokeji nevěnuje. Nemrzí vás to?
„To víte, že mě to mrzí. V Litvínově jsem ho na zimák vodil, chodil bruslit. Jenže v roce 1980 jsme hráli s Jihlavou, já nastoupil v obraně s Karagavrilidisem, který dával bodyček hostujícímu Žákovi, který mi bruslí usekl nos. Když to mladý viděl, řekl, že hokej hrát nebude. Začal s fotbalem a já už ho do hokeje nenutil. Pak měl mononukleózu, skončil i s fotbalem a věnoval se studiu.“

Dlouhé čekání na nejvyšší soutěž skončilo loni na jaře. Co pro vás znamenal postup Pirátů do Tipsport extraligy?
„Byl to parádní pocit. Přál jsem si postup do extraligy několik let, ale poslední krok se dlouho nepodařilo udělat. Loni se to povedlo, což mě hrozně potěšilo. Teď věřím, že se povede záchrana, protože Chomutov by si extraligu i díky zázemí nového stadionu zasloužil. Jen se bojím nějakých zákulisních machinací. Když vidím, jak výrazně některé týmy z dolní poloviny poráží celky z čela tabulky, nemám z toho dobrý dojem. Ale nikoho nehodlám obviňovat nebo někomu sahat do svědomí.“

Ptal jsem se obou vašich předchůdců, zeptám se i vás, jak vnímáte podobnost vašeho ročníku s tím aktuálním...
„Trochu mi to připomíná tu naši sezónu. Ze začátku se týmu drželo i štěstí, soupeři nás možná podcenili a dařilo se. Pak se přestalo dařit, přišly porážky a s nimi i určitá nervozita. Ale myslím, že je tu dostatečně silný tým, aby se nesestoupilo. V posledních týdnech se zlepšila i hra.“