Asi nejdojemnější je příběh brankáře Miroslava Paška, na něhož před deseti roky vzpomínal nyní už také zesnulý brankář Karel Straka, který byl nominován na reprezentační akci do Anglie. Právě místo něj letěla do zahraničí dřívější jednička mužstva.

„Před mým příchodem dělal jedničku. Měl tehdy před svatbou a říkal mi, jak je rád, že se podívá do světa a přiveze si snubní prstýnky. Bohužel už se domů nevrátil,“ vzpomínal se zármutkem v hlase Karel Straka.

Zapomenuta však nebyla a nesmí být ani jména dalších obětí leteckého neštěstí, ke kterému došlo 24. listopadu 1956 přibližně v 18 hodin a 20 minut na lince československých aerolinií z Curychu krátce po startu zhruba čtrnáct kilometrů od letiště v Klotenu na polní cestě v katastru obce Wasterkingen.

Zdeněk Nový a Ondřej Borovička patřili k mladým nadějím, které měly být budoucností tehdejšího týmu. Stanislav Vaisochr stál v roce 1945 u zrodu chomutovského hokeje, který dlouhá léta vedl a je členem místní síně slávy. Jan Výborný pak byl předsedou tělovýchovné jednoty, po níž hokej spadal.

Dodnes není jasné, co přesně způsobilo tragédii, během níž zahynulo všech třiadvacet lidí na palubě včetně pětičlenné posádky. Problémy s motory byly už při startu a pokračovaly i po něm. Posádka se rozhodla k návratu, ale tento manévr už nestihla a letadlo narazilo v rychlosti nejméně 300 km/h do země.

Nadmíru zřejmý je naopak sled událostí, které způsobily, že pětice členů úspěšné hokejové výpravy se domů nevrátila. V knize k šedesáti letům chomutovského hokeje osudové okamžiky připomněl Miroslav Klůc. „Měli jsme letět naší IL-14 domů, ale přišel za námi vedoucí letiště, že chilská delegace nestihla svůj let na kongres do Moskvy a zeptal se, jestli bychom jim nemohli uvolnit pět míst,“ přibližoval.

„Rozhodlo se, že domů poletí hráči, kteří měli hrát druhý den mistrák v Plzni. Pět lidí tedy zůstalo ve Švýcarsku,“ pokračoval tahoun celku, který v zemi Helvetského kříže vyhrál všechny čtyři zápasy při skóre 39:16 a den po neštěstí prohrál 3:5 v Plzni.

Když se Miroslav Klůc v šest hodin ráno o neštěstí dozvěděl, okamžitě žhavil telefonní dráty. „Volal mi Láďa Kolář, že poslouchal v rádiu cizinu, kde říkali, že letadlo ČSA spadlo. Okamžitě jsem volal na ruzyňské letiště, kde se vytáčeli a nechtěli mi nic prozradit. Až když jsem zvýšil hlas, potvrdili, že skutečně došlo k nehodě, kterou nikdo nepřežil,“ líčil.

Jeho kamarád z branky Karel Straka dostal informaci hned po návratu z Anglie přímo v Praze. „Pracovníci letiště se po mně sháněli, protože věděli, že jsem z Chomutova. Oznámili mi, že chvíli po startu vybuchlo letadlo s pěti lidmi z klubu. To byl pro mě obrovský šok,“ vyprávěl.

Tehdejší atmosféru zažili také Drahomír Vojta, který oblékal chomutovský dres v letech 1945 až 1950, nebo Josef Volák, jenž byl v době tragédie na vojně. Oba zpráva tehdy velmi zasáhla. „Dozvěděl jsem se o tom z novin a bylo to hrozné. Standa Vaisochr dělal hokej v Chomutově a byl to skvělý chlap,“ říká jeden z prvních místních gólmanů Drahoslav Vojta.

Josef Volák, který nedávno oslavil osmdesátiny, sloužil v době neštěstí na vojně, kde se také o všem dozvěděl. „Volali mi to na vojnu a já to vstřebával hodně těžce, protože jsem ztratil kamarády. Nesl jsem pak i věnce, což bylo hodně náročné na psychiku, protože pohřby a hřbitovy nemám dodnes rád,“ vybavuje si bývalý útočník i po letech.

Čtyřiadvacátý listopad 1956 je černým písmem zapsán v historii chomutovského hokeje. Dodnes s úctou vzpomínáme na oběti neštěstí ve Švýcarsku. Čest jejich památce!