Jak moc složité bylo dát dohromady kontakty na tolik bývalých hráčů?
„Bylo to hodně náročné, protože všichni jsou roztrkaní po celém světě. To máte Austrálii, Švýcarsko, Německo, Slovensko a celá republika. Přes jednoho hráče jsem se dostal k dalšímu, když o někom věděl a měl na něj kontakt. Takhle postupně se všechno skládalo.“

Co vás přivedlo na myšlenku, abyste takhle obsáhlý seznam dal dohromady?
„Během zápasů jsem se bavil s některými bývalými hráči a každý z nich zmínil někoho, koho bych rád znovu viděl. Postupně přišel nápad, že bychom zrealizovali větší setkání bývalých hráčů. Začal jsem to dávat dohromady, protože jsem zvyklý organizovat srazy základní i střední školy.“

Pokud jsem správně pochopil, spojil jste kontaktování bývalých hráčů i se získáváním dobových materiálů...
„Spousta hráčů, kteří přijeli, mi dala hodně fotografií. Mám jich v podstatě celý kufr, tak všechno postupně skenuju, abych jim originály mohl vrátit, protože se o ně bojí. (usmívá se) Je s tím práce, ale dělám ji rád, protože mě to baví.“

Nicméně slušný základ jste měl už před výročním zápasem. Je to tak?
„Celé to začalo mnohem dřív, protože kluci, se kterými jsem pravidelně ve styku, mi nosili materiály dřív. Hodně mi toho zůstalo po tátovi i obou strejdech, dost materiálů mi poskytli známí, co hráli ještě s tátou. Další fotky mám ještě od kluků přislíbené.“

U bývalých chomutovských hráčů, kteří zemřeli, jste zjišťoval i data úmrtí. Bylo to složitější než získat kontakty na žijící hráče?
„Určitě! S manželkou jsme lítali po hřbitovech a ptal jsem se i dětí bývalých hráčů, kdo a kdy zemřel případně na další kontakty. Dá se říct, že jsem pořád telefonoval, telefonoval a telefonoval.“ (usmívá se)

Momentka ze setkání bývalých hráčů Chomutova během výročního zápasu
(Foto: Miroslav Klůc ml.)

Dokázal byste vybrat nějaký kontakt nebo historický materiál, na který jste nejvíc pyšný?
„Moc mě potěšila kronika, kterou jsem dostal po smrti Jiřího Růžičky od jeho syna. Bylo tam parte členů klubu, kteří zahynuli při pádu letadla při návratu ze Švýcarska, včetně míst, kde byly uloženy jejich ostatky. Povedlo se mi kontaktovat třeba paní Vaisochrovou, jejíž táta během zmíněné letecké katastrofy zahynul. Jsem rád, že jsem sehnal kontakt na Jardu Urbance nebo Jirku Andrta. Takhle bych mohl z těch starších jmenovat další a další. Třeba Jirka Petr, Tonda Ouředník nebo Láďa Vysocký, na které skoro nikdo z těch mladších kontakt neměl.“

Potěšilo vás, že Jiří Nečas se ozval klubu sám?
„Je hezké, že se ozval. Měl jsem napsáno hodně jmen, ale některé kontakty se těžko shání. Hodně jsem se ptal, ale přesto jsem u někoho na žádnou kloudnou stopu nenarazil. Troufám si však říct, že jsem pro to udělal, co se dalo. Ale i tohle může být cesta, jak kontakty doplnit. Třeba se ještě někdo další ozve.“

Bylo pro vás samotné setkání během výročního utkání hodně emotivní?
„Bylo. Všichni se ke mně hlásili. Byli rádi, že jsem to dal dohromady, protože některé spoluhráče neviděli třeba 40 nebo 45 let. Měli obrovskou radost, že se mohli setkat a popovídat si.“

Měl jste vůbec něco ze samotného zápasu?
„Neměl, protože jsem pořád fotil, vyptával se a dělal si podpisy, protože už připravuju materiály pro oslavy osmdesátin klubu. Chtěl jsem podchytit hlavně starší hráče, kteří jsou ještě naživu. Jejich fotky a podpisy by se dali využít. Takže jsem mezi všemi lítal a na nic moc jiného jsem neměl čas. Někteří museli jet domů dřív, takže mi i utekli.“

Takže už žijete další desetiletkou?
„Je to tak. Dívám se zase dopředu. Doufám, že do té doby vydržím.“ (směje se)

Co vás nejvíc naplňuje na takovéto činnosti?
„Mám radost, že ti hráči se sešli a mohli si popovídat. Já jsem samozřejmě nezůstal pozadu. (usmívá se) Snažil jsem se s každým prohodit pár slov, i když toho času bylo relativně málo. Nicméně bylo to pěkné a líbilo se mi to.“

Předpokládám, že převažovaly vzpomínky na zážitky spojené s chomutovským hokejem...
„Přesně tak! Bavili jsme se tím, co kdo vyvedl. Vzpomínali jsme na vtipné historky a hlášky.“