Aktuální zprávy

Zápisník z Ufy: Není rubl jako rubl aneb Rusko není Bělorusko

Napsal 20.08.2014 Libor Kult
U f a - Psal se prosinec 2009 a poprvé jsem se chystal do Ruska. Premiérově jsem vyrazil jako novinář na akci s národním týmem, ovšem ani ve snu by mě nenapadlo, jaká dobrodružství mě za těch několik málo dní čekají. Na jaře 2011 jsem proto s mírnými obavami odlétal do Minsku, kde pár dní po našem odletu zpět do České republiky vybuchla bomba v tamním metru. Když jsem se dozvěděl, že se znovu vydám do Ruska, mísily se ve mně tři pocity. Ten první připomínal prosincovou Moskvu, druhý pak neustále opakoval, že se znovu podívám na velkou hokejovou akci, no a třetí zdůrazňoval aktuální politicko-vojenskou situaci na východ od naší republiky. Nakonec Moskva ukázala svou vlídnější tvář a věřím, že reputaci Rusku nezkazí ani Ufa.

První zásadní rozdíl byl hned ve vstupních podmínkách. Před lety bylo jasné, že nás čeká pořádná zima, což jsme pocítili, když jsme před prvním zápasem českého týmu v ruské metropoli čekali více než hodinu před akreditačním střediskem, abychom se vůbec dostali do haly. Při teplotě hluboko pod minus dvaceti stupni Celsia opravdu žádný med, když ve finále zjistíte, že akreditaci vyřídil až na místě mluvčí národního týmu. Tentokrát panovaly podobné teploty, rtuť se rovněž zastavila mezi číslicemi dvacet a třicet, ovšem stalo se tak v plusových hodnotách.

Chrám Vasila Blaženého se skládá z osmi de facto samostatných kostelů a byl postaven na příkaz Ivana Hrozného jako památka na vítězství ruských vojsk u Kazaně, kde v 16. století padla armáda tamního chána

V zimě 2009 jsme v Moskvě strávili dvě noci, nyní jen jednu a návštěva by se dala nazvat doslova průletem, neboť ve čtyři hodiny moskevského času jsme přistáli a za dvanáct hodin už jsme mířili znovu na letiště. Stejně jako před lety i nyní se objevila všudypřítomná dopravní zácpa. Jenže zhruba půlhodinka na hotel se absolutně nedala srovnat s téměř tříhodinovou torturou při cestě do Českého domu.

Přestože času bylo málo a krátil se velmi solidním tempem, našel se tentokrát prostor, abych si prohlédl Rudé náměstí, které patří mezi největší moskevské taháky. Samozřejmě nemohla chybět fotka před chrámem Vasila Blaženého nebo před veleznámým obchodním domem Gum. Tuto možnost ostatně využila i část aktuální výpravy.

Člověk rázem zapomněl, jak před Vánoci o několik let nazpět pobíhal po chodbách Českého domu, aby zjistil, že jeho zásuvka pro internetové připojení, které jako zástupce internetového portálu nutně potřeboval, byla jediná, jež v celé budově nefungovala, a technik už byl na dovolené. Už jen matně si vzpomínal na správu tiskového střediska po zápase se Švédy, kdy se jedna neoblomná Ruska snažila novináře vykázat, přestože ti nedokončili svou práci a jednomu Švédovi dokonce zavírala notebook při psaní článku.

A úplně někde v zadních šuplících paměti pak skončilo dobrodružství s návratem domů. Kdy taxi vyjelo absolutně mimo silnici a poskakovalo v místech, kde člověk tušil pouze trávu a cítil pořádné hrboly. Šofér, jenž nefunkční ostřikovače nahrazoval plastovou lahví s vodou a dírou ve víčku, takže musel jednou zastavit a vše očistit sněhem, aby vůbec něco přes zamrzlé a špinavé čelní sklo viděl, odmítal platbu v eurech. Poslal mě tedy vyměnit evropskou měnu za rubly do tmavého sklepa, kde byl na místě pocit, jestli z něj vůbec vylezu zpět živý a s veškerou hotovostí nutnou k dojetí na terminál.

Milice je z minulosti dostatečně známý pojem

Veškerá snaha byla nakonec marná, svazový speciál odletěl a já s kolegy jsme museli zakoupit letenky za klasickou linku Moskva-Praha. Tentokrát se nic takového neopakovalo, přestože v jednu chvíli při letošní odletu z Moskvy do Ufy jsem si vzpomněl na nejmenovaného kolegu novináře, který ztratil imigrační kartu. Kdo byl v Rusku, ví, jaká dokáže být tamní byrokratická mašinérie.

Recepční našeho hotelu Aerostar mi oznámil, že karty lékaře výpravy a útočníka Martina Strunze chyběly. První jmenovaný ji měl u sebe, druhá nebyla přes veškeré ujišťování, že v pasu byla přiložena, k nalezení. Náš průvodce Andrej se později kolem páté hodiny ranní snažil na letišti zjistit, jak moc velký problém se vyskytl. Hledání odpovědi na tuto otázku vyřešil po několika minutách marné snahy o kloudnou komunikaci se zodpovědnými osobami šalamounsky větou, ať o problému nikde nemluvíme. Nakonec nebylo potřeba! Zmíněná imigrační karta se po příletu do Ufy našla v pasu brankáře Tadeáše Dvořáka, jenž přeslechl výzvu, ať se ostatní hráči podívají, jestli dokument kamaráda nemají náhodou ve svém cestovním dokladu.

Já jsem se pak přesvědčil, že není radno žít v domnění, že má člověk doma určitou nepatrnou zásobu měny, kterou se v destinaci, kam vyráží, platí. Přece jen jsem na východě Evropy nějaký ten pátek nebyl, proto jsem vzal z domova vezené rubly na večeři, abych se Andreje zeptal, zda platí. Když v prvotní reakci vyprskl smíchy, tušil jsem zradu. Nejprve zazněla informace, že mám nějakou velmi starou verzi ruských rublů, po chvíli se však přišlo na to, že jde o platnou měnu. Jen bohužel o nějakých 500 kilometrů na západ. V Bělorusku! Není zkrátka Rusko jako (Bělo)Rusko.

×
Dnes v 18:00 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
Piráti Chomutov