V knížce k šedesátému výročí založení klubu jste prozradil, že jste s hokejem začínal až v patnácti letech, což si v současnosti lze představit jen velmi těžko. Dělal jste předtím nějaký jiný sport?
„Ničemu jinému jsem se nevěnoval. Za každou cenu jsem chtěl hrát hokej, jenže jsem se do žádného mužstva nedostal, protože tam chodili kluci lidí, kteří se mezi sebou znali. Nakonec za mnou lidé z klubu jednu přišli, a pak už měli smůlu. Šanci už jsem nepustil. (usmívá se) V šestnácti jsem začal jezdit a áčkem na zápasy, od sedmnácti jsem hrál. Postup byl rychlý, ale hokej pro mě nebyla jen zábava. Jak se říká lidově, žral jsem ho.“

Cítil jste někdy nějaký handicap kvůli tomu, že jste začínal s hokejem relativně pozdě?
„Hrál jsem hokej za pracovní zálohy nebo za školu, takže jsem žádný deficit nepociťoval, když jsem se začal hokeji věnovat v klubu. Poctivě jsem trénoval, protože za komunismu se člověk mohl podívat do zahraničí legálně jen se sportem. Hned v sedmnácti se mi to s juniory povedlo. Pak už jsem jezdil spíš jen po republice.“

Už jste sám naznačil, že v sedmnácti jste začal hrát za místní áčko. První utkání jste odehrál proti tehdejší Rudé hvězdě Brno. Co jste si pomyslel, když vám trenéři oznámili, že budete osobně hlídat reprezentanta Bronislava Dandu?
„Když mi to trenéři řekli, vůbec jsem nevěděl, co se se mnou děje. Když mě viděli v zápase, říkali mi potom, že jsem byl jako natažený na klíček a jezdil jsem všude s ním.“ (směje se)

V historickém pořadí chomutovských střelců jste desátý. Vybavíte si nějaký z 243 gólů víc?
„Když jsme hráli o postup, dal jsem čtyři góly Českým Budějovicím (pozn. red. 27. kolo základní části 1965/1966, kdy Chomutov postup nevybojoval). Asi nejvíc si pamatuju dva góly v Opavě, když jsme hráli kvalifikaci v sezoně 1966/1967 a postoupili jsme zpátky do ligy. Tehdy tu chytal Pepík Mikoláš a právě on mě naučil dávat góly. Byli jsme kamarádi a já mu jednou na tréninku říkám, že mě štve, protože mu nemůžu dát gól. On mi odpověděl, že jsem blbej a mám se to naučit. Zeptal jsem se ho, proč mu nemůžu dát gól. Nechával půl branky volné na lapačku, ale gól mu člověk nedal a já to nechápal. Tak mi na to tehdy řekl, že se musím trefovat do míst, kde má malé díry. Já se tím začal řídit a měl jsem rázem vyhráno, i když mi občas pořádně dal hokejkou přes kotníky, když jsem se k němu před brankou otočil prdelí. V zápasech jsem pak ale dával góly docela lehce.“ (usmívá se)

Jako hráč jste zažil dva postupy do nejvyšší soutěže. Prožíval jste některý z nich víc?
„Pamatuju si, že v sezoně 1966/1967 za námi přišli lidé, že prý nechceme postoupit. My starší jsme se proto rozhodli, že od klubu nechceme žádné peníze, dokud nepostoupíme. Měli jsme všechny peníze jako cílovou prémii. Kdybychom nepostoupili, nic bychom nedostali. No a my jsme kvalifikaci vyhráli bez ztráty bodu a prémie jsme dostali, i když to nebyly takové horentní sumy jako v současném hokeji.“

Vaší poslední sezonou v Chomutově byl ročník 1973/1974, kdy tým sestoupil z nejvyšší soutěže. Jak na tuto sezonu vzpomínáte?
„Pro mě byly všechny sezony stejné. Nikdy jsem nic neflákal. Tehdy bylo špatné, že jsme hned sestoupili. Bohužel tu nebyli hráči.“

Věděl jste hned po sestupu, že odejdete hrát do Loun?
„Pamatuju si, že jsem si v garáži opravoval auto, když za mnou přišel Franta Dům, jestli bych nechtěl hrát v Lounech. Řekl jsem mu, že mě hokej už tak nebaví, ale nakonec mě ukecal. Domluvili jsme se na nějakých věcech. Hodně jsem si tam rozuměl s Jardou Eichlerem. Tehdy jsem odmítl jít do krajského přeboru v Kadani a hrál jsem v Lounech druhou ligu.“

Pět let jste ještě hrál a předpokládám, že jste zároveň chodil do práce. Co jste dělal?
„Chodil jsem do práce jako strojní zámečník, i když jsem hrál v Chomutově. Nejdřív do Poldovky a potom na vodním hospodářství, kde jsme dělali údržbu všeho možného. Měli jsme dělat čtyřicet hodin, ale já dělal 110 i 120 hodin. Vůbec jsem se tomu nevyhýbal, protože jsem věděl, že jednou to bude moje práce, která mě bude živit.“

Razil jste teorii, že je lepší hrát o pár let déle, než rok trénovat. Takže s trénováním jste začal po definitivním konci kariéry v Lounech?
„Kdepak! Už v Lounech jsem chodil na tréninky s malými kluky a později jsem šel trénovat i do Chomutova. Starý pan Nečesaný mi říkal, ať jdu. Já se trochu bránil a říkal jsem, že mám propadlou trenérskou licenci a nechci to dělat. Nakonec mi to ale nedalo. Z klubu mě dotlačili, abych si udělal novou licenci a já trénoval.“

Věděl jste už během kariéry, že budete po jejím skončení trenérem?
„Trenérský kurz jsem sice měl udělaný, ale nikdy jsem na trénování nemyslel. Nechtěl jsem se tím živit, protože to je jako na houpačce. A vidíte, nakonec jsem ještě v minulé sezoně chodil s malými kluky na led.“

Rukama vám prošla spousta hráčů. Utkvěl vám někdo z vašich svěřenců víc v paměti?
„Vychovával jsem kluka, který se stal juniorským mistrem světa. (pozn. red.: David Hájek) Od třetí třídy jsem táhl Jardu Kůse s Jardou Hafenrichterem. Vycítil jsem, že by si spolu mohli rozumět a hledal jsem k nim ještě třetího, aby byl pohromadě jeden kompletní útok pro starší kategorie a případně pro áčko. Bohužel se mi to nepodařilo, protože Jarda Hafenrichter hraje v Německu a Jarda Kůs v Kadani.“

Pokud jsem dobře hledal, věnoval jste se výhradně mládeži. Seniorský hokej vás nelákal?
„Nikdy jsem dospělé dělat nechtěl. V Lounech mě poslali na dvojku, kde jsem polovinu odseděl. Pak jsem šel za předsedou a řekl jsem mu, že končím, protože se trénováním živit nechci a mám svoji práci. S dětmi mě to nakonec chytlo a vždycky jsem je dovedl od třetí třídy až do deváté. Pamatuju si ještě kluky jako Dan Branda nebo Petr Větrovec, kteří později vybojovali juniorskou extraligu. Dá se říct, že trénování se pro mě stalo cestou, jak uvolnit tělo zvyklé na fyzickou zátěž během tréninků a zápasů.“

Z našeho povídání vyplynulo, že jste v chomutovském klubu působil, i když se propadl až do druhé ligy. Jak jste to snášel, když jste si pamatoval zlaté časy v nejvyšší soutěži?
„Chodil jsem na zápasy a mrzelo mě, jak to dopadlo. Jenže člověk to stejně moc neovlivní. Když to nejde, zkrátka to nejde. Ono to platí i v dnešním hokeji. Hráči se do nižších soutěží shání obtížně. A v rámci jedné ligy chce jen málokdo posilovat konkurenci.“

Po návratu do první ligy se postupně zvedaly ambice. Než se na jaře 2012 postoupilo do extraligy, proběhlo několik neúspěšných pokusů. Jak jste je prožíval?
„Každý chce hrát co nejvýš, ale já osobně si myslím, že mančaft se dává dohromady minimálně pět let. Je potřeba, aby si hráči na ledě rozuměli. Jak to tak není, je to špatné. Když jsem byl druhý rok v Lounech, v přípravě přišel Franta Dům a ptal se, co se děje. Říkal jsem mu, ať je v klidu, že se mančaft dává dohromady. Chtěl poradit, ale já nevěděl, co mu mám říct. Až jednou v hospodě jsem mu řekl, ať zkusí dát k sobě kluky z Loun a z Litvínova a zbytky jako mě a Jardu Eichlera nechá mimo. Pak přišel jednou do kabiny a nechal lounské kluky vybrat, s kým chtějí hrát. Pak to samé udělal s Litvínovskými. Zbyli jsme já a Jarda Eichler. Dal mezi nás centra, který po ledě v podstatě chodil a nebruslil. (ukazuje prsty chůzi) Přidal nám dva obránce, se kterými taky nikdo nechtěl hrát. S Jardou jsme si řekli, že ty kluky musíme naučit hrát nebo to bude náš konec. Centrovi jsme řekli, že jestli se nám připlete do cesty, když budeme mít puk, zbouráme ho jako protihráče. Jasně jsme mu nakázali, aby šel na naše místo, když si pojedeme pro puk. Takhle jsme to dělali a zbytek týmu najednou začal všem třem klukům závidět. Ten centr dával najednou tolik gólů, že to ostatním nešlo do hlavy. On dorážel, co my dva s Jardou nedali.“

Na jaře 2012 jsme spolu po postupu mluvili a vy jste zmínil, že brousíte brusle. Jak jste se dostal k téhle práci?
„To bylo tím, že jsem chodil do práce. Ve fabrice jsem měl brusku a s bruslemi chodili i lidi z podniku. Občas se tomu věnuju ještě dodnes.“

Měl někdo z hráčů za ty roky nějaké opravdu extrémně speciální požadavky?
„Víte, já při broušení nedělám velké žlábky. S nimi se člověk víc boří do ledu a je tím pádem pomalejší. Stane se mi, že udělám menší žlábek a lidé nadávají, že mají brusle tupé. Jenže ony nejsou tupé, jen mají menší žlábek. Když se udělá velký žlab (naznačuje rukou), boří se brusle do ledu a člověka vodí. U mírného žlábku je člověk pánem nad bruslí a má navrch on. Když si lidé kupovali brusle, ukazoval jsem jim taky, jak mají být ´přinejtované´. Kolikrát se stalo, že brusle byla šikmo k botě. (znovu ukazuje úhel rukou) Říkal jsem lidem, že si musí vzít celou brusli a dívat se od paty, aby vše bylo v jedné rovině. Že jejich dítě bude v normálních botách ´šmajdat´, když to neudělají. Pokud vše není v rovině, noha tu rovinu hledá.“

Předpokládám, že jste chodil na zápasy i v extralize. Zkuste ze svého pohledu zhodnotit dvě chomutovské sezony v nejvyšší soutěži...
„Do toho bych se nerad pouštěl. Od toho jsou jiní, studovaní lidé.“

Chodíte stále na hokej?
„Dokud bylo hezky, jezdil jsem ještě dělat na chatu, ale jinak chodím. Sedím mezi lidmi a občas jim říkám, že by si na ten led měli stoupnout sami, když slyším, jak nadávají na hráče. Asi by se spousta z nich divila.“

Co říkáte na současný hokej?
„Připadá mi, že dneska jsou všechny sporty jen o penězích. Říkám si, jak je možné, že někdo bere takové peníze a nepodává žádné výkony. To by přece mělo být obráceně. Nejprve pořádné výkony, a pak teprve řešit peníze.“

Už jste v důchodu. Co ve volném čase děláte?
„Jak jsem říkal, jezdím na chatu a užívám si volno. Mám kočku i psa, takové mé dva blázny. Když nechám psa doma, kouká, že se mnou neodchází.“

Takže zdraví slouží pořád dobře?
„No, trápí mě kolena. Když jsem se v roce 1962 vrátil z vojny a jeli jsme na kontrolu do Ústí, řekl mi doktor Trefný, že mám v háji kolena. Nechtěl jsem mu věřit, že mám ve dvaceti v háji obě kolena. Podepsala se na mě moje pozice. Hrál jsem pravé křídlo jako pravák a pořád jsem se nakláněl k jedné straně. Občas mě kolena bolí, ale nestěžuju si. Viděl jsem pořad, kde staří lidé v domovech cvičili. Říkal jsem si, že bych měl taky, aby mi neztuhla kolena, protože to by byl úplný konec. Když mě to napadne, doma si zacvičím, ale není to každý den.“ (usmívá se)