Narodil se sice na jihu Čech, avšak velmi záhy se jeho rodina přestěhovala na opačný pól republiky, do Loun. V tamním klubu také začínal s hokejem a jeho barvy oblékal až do svého odchodu na vojnu do Karlových Varů. Jeho talentu si všimli i funkcionáři v Chomutově, kteří se ho snažili zlanařit. Nejprve vše ztroskotalo právě na základní vojenské povinnosti. Napodruhé v roce 1954 už ale dohodě nic nebránilo a Karel Straka poprvé oblékl černozelený dres Baníku. Postupem času odsunul stávající jedničku Miroslava Paška do role náhradníka, což ale nijak neovlivnilo jejich přátelské vztahy. „Mírovi to vůbec nevadilo. Táhli jsme za jeden provaz. S žádným jiným brankářem jsem si tak nerozuměl, jako právě s ním,“ vzpomínal možná při svém posledním rozhovoru v březnu letošního roku. V Chomutově prožil nejlepší roky své kariéry a stal se jedním z hlavních strůjců zlatých časů pro místní oddíl. „Na každé utkání byly ochozy doslova nabité, nebylo jediné volné místečko. Lidé, na které se nedostalo, lezli na stromy, nosili si štafle, jen aby viděli na led. V zimě žil Chomutov jenom hokejem.“

V roce 1956 krátce poté, co vybojoval s chomutovským mužstvem druhé místo v republice, byl poprvé nominován také do národního týmu. O rok později už jel na mistrovství světa do Moskvy v pozici jasné jedničky. Československý výběr nakonec odjel s bronzovými medailemi a Karel Straka navíc obdržel nejvyšší individuální ocenění. Byl vyhlášen nejlepším brankářem šampionátu, jako vůbec první Čechoslovák v dějinách. Paradoxem zůstává, že poslední utkání na moskevském mistrovství světa bylo zároveň posledním Strakovým utkáním v národním dresu. Přesto se v mezinárodním hokeji dál angažoval, měl množství nabídek. Natočil mimo jiné instruktážní film, který byl ve své době jakousi učebnicí správného chytání. Vedl také soustředění nejlepších německých brankářů.

Přesto však nikdy nezapomínal na své klubové povinnosti. Zůstal i po sestupu do druhé ligy. „Měl jsem nabídky i z jiných mužstev, ale proč bych odcházel, když mi tady nic nechybělo.“ V roce 1962 mu byl udělen čestný titul Mistr sportu, jedno z nejvyšších ocenění, jakého mohl sportovec dosáhnout. Bohatou a úspěšnou kariéru ukončil v roce 1965, po plných jedenácti letech strávených v chomutovském týmu. Z centra hokejového dění se pak odebral do ústraní a věnoval se svému povolání a hlavně rodině. Na chomutovský led se vrátil ještě několikrát, coby brankář staré gardy. Naposledy se před diváky objevil letos v lednu, kdy před utkáním proti Ústí nad Labem převzal ocenění v rámci oslav 60. výročí založení klubu. „Byl jsem velmi mile překvapen. Nečekal jsem, že si na nás ještě někdo vzpomene. Už je málo těch, kteří pamatují naší éru. Dnešní fanoušci musí věřit tomu, co říká hlasatel, nebo co znají z vyprávění. Ale i tak jsem byl rád, že jsem byl pozván. Měl jsem možnost potkat staré přátele a zavzpomínat. Bylo to hezké.“

Každý, kdo pana Karla Straku znal, ví, že nebyl jen úspěšný sportovec, ale v prvé řadě také příkladný člověk. Jeho úmrtí přišlo náhle a zcela nečekaně. Tím více bolí. Odešel v pátek 16. června 2006, necelé dva měsíce před svými 75. narozeninami. Jeho památka nezůstane nikdy zapomenuta. V našich myslích zůstane navždy živý. Jak praví jedno velké moudro: „Mrtvý jest pouze ten, na kterého se zapomnělo…“

Na dobové fotografii likviduje Karel Straka akci bratislavského útočníka Faka.