Daniel Makóni se po ukončení vlastní hráčské kariéry věnuje výchově mladých brankářů již více než dvanáct let, během kterých se dostal i do zámoří. „Jeden čas jsem se věnoval mládežnickým brankářům Detroitu,“ prozrazuje jednu ze zajímavostí. „Odjakživa jsem trenér brankářů a nehodlám to ani měnit.“

Nový chomutovský trenér brankářů - Daniel Makóni.

Chomutovští fanoušci vás příliš neznají. Mohl byste se jim nějak v krátkosti představit?
„Nedávno jsem skončil sezónu v Martině, po níž jsem dostal nabídku od Chomutova. Řekl jsem si, že to zkusím. Předtím jsem trénoval ve Zvoleně, v Bratislavě i v zámoří, kde jsem působil v organizaci Detroitu. Něco už mám za sebou, tak uvidíme, jak to bude všechno klapat tady.“

Zmínil jste Detroit, kde působil také donedávna ještě aktivní gólman Michal Podolka. Potkali jste se za Atlantikem?
„Řekl bych, že jsme neměli šanci se potkat, protože já jsem tam byl v roce 2002 a nevím, kolik mu tehdy bylo. Staral jsem se totiž o mládež až po juniory. Pokud se nepletu, poprvé jsme se viděli až tady v Chomutově.“ (pozn. redakce: Michal Podolka se do vlasti vrátil v létě 2000)

Zkuste pro ilustraci přiblížit, kteří brankáři již prošli vašima rukama?
„Trénoval jsem mnoho brankářů. Většina jich prošla mládežnickými kategoriemi, ale ještě nedorostli do seniorských. Z těch známějších bych zmínil Marka Šimka, jenž prošel všemi slovenskými mládežnickými reprezentacemi až po dvacítku. Podobně je na tom i Juraj Hollý, s nímž spolupracuji už šest let a který tu chytal za juniory. Na začátku jsem se trochu věnoval i Jánu Lašákovi. Jak už jsem řekl, šlo více méně o mládežníky. Naposledy v Martině jsem se staral mimo jiné o Vlastimila Lakosila, jehož fanoušci určitě znají z českých soutěží.“

Pokud mám správné informace, v Chomutově jste se objevil jednou i během sezóny. Byl to právě tento okamžik, který vás přesvědčil, abyste přijal pozdější nabídku?
„Přijel jsem během sezóny několikrát. Především jsem musel zkontrolovat Juraje Hollého, aby nezvlčil. (smích) Pak to nějak přišlo. Ani netrvalo dlouho, než jsme se domluvili. Oslovilo mě to tu, chtěl jsem trochu změnu.“

Co vás k touze po změně přivedlo?
„Na Slovensku už jsem působil docela dlouho, i když jsem nějaký čas trénoval v Americe. Chtěl jsem poznat také něco dalšího.“

Prozradil jste, že na sever Čech zavítal v uplynulém ročníku několikrát. Stihl jste se důkladněji seznámit s chomutovskými brankáři?
„Trochu jsem poznal Erika Štěrbu, se kterým jsem prohodil pár slov během návštěv v zimě. Ostatní teprve poznám, ale nevidím v tom žádný problém.“

Dan Makóni v akci, vedle něho asistent Michal Podolka.

Takže nemáte představu, jak aktuální výkonnost gólmanů vypadá, případně jak velké změny budete muset dělat?
„Na nějaké bližší hodnocení je brzy. Juraje Hollého znám do detailu, ale ostatní jsem viděl jen v tréninku nebo v jednom zápase, což je málo na to, abych si udělal objektivní obrázek. Nebylo by to vůči klukům fér. Mohl bych se v něčem mýlit. Pokud už mám něco říct, musím být stoprocentně přesvědčený, že to tak opravdu je. Chce to dlouhodobější sledování podle speciální tabulky, kterou moc lidí nezná. Co jsem však viděl, tak nějaké změny bych u nich udělal. To se týká Erika Štěrby i Luboše Horčičky. Záleží jen na chlapcích, jak k tomu přistoupí a jak se budou chtít zlepšovat.“

Máte za sebou dvanáct let trenérské praxe. Připravoval jste brankáře sám nebo jste měl někoho k ruce, jako tomu bude v Chomutově?
„Vždycky jsem trénoval sám. Mám brankářskou školu. Stále se starám o brankáře, s nimiž spolupracuji a jichž je nyní už docela dost. V Americe jsem se vzdělával ohledně tréninku brankářů i na škole. Něco jsem se tam naučil, hodně jsem toho okoukal sám a také mi dal hodně můj vlastní vývoj.“

Takže pomocník v podobě Michala Podolky pro vás bude novinkou?
„Jak se to vezme. Už v Martině jsem měl pod sebou jednoho trenéra brankářů, který se staral především o mládež. Samozřejmě jsme se vždy domluvili co a jak, aby to fungovalo jako jednolitý celek. Nešlo to dělat tak, že on by k tomu přistupoval nějakým způsobem a já jiným. Ani teď v tom nevidím zádrhel. Vítám, že budu spolupracovat s bývalým brankářem. Může mi poskytnout nové podněty a postřehy.“

Dovedu si představit, že rozdílů v přípravě brankáře a hráče v poli je značné množství. Můžete alespoň v krátkosti ty nejdůležitější shrnout?
„Zabralo by to hodně času. Ty jednotky se diametrálně liší. Zaměřujeme se především na výbušnost a koordinaci, která je potřeba hodně. Přidává se i ekvilibristika. Fyzička brankářů se piluje odlišným způsobem, jde především o krátké vzdálenosti. Mohl bych o tom vyprávět dva dny. V letní přípravě chodí gólmani jen ke mně, s mužstvem netrénují vůbec. Nabírají sílu, rychlost, koordinaci, zkrátka vše potřebné. Rozhodně nehrozí, že by po létu nestíhali.“

Jeden z mládežníků se pere se cvičením, které připravil nový trenér.

Za ty roky prošlo i brankářské umění vývoj podobně jako celá hra. Pozorujete to také?
„Všechno se vyvíjí. Trendy jsou dnes úplně jiné než před pěti deseti roky. Hokej jde také neustále kupředu. Je to rychlejší, dynamičtější, drsnější a tvrdší hra. Brankáři se musí přizpůsobit hlavně rychlostí a předvídavostí."

Odešel jste z rodné vlasti a zamířil téměř na druhý konec bývalé federace. Budete v Chomutově s rodinou?
„Budu tu bez rodiny, jelikož dcery už mám dospělé. Za těch dvanáct let jsem toho nacestoval už dost, takže jsme si tak nějak zvykli všichni. Zázemí ve Zvolenu mám naštěstí dobré. Vše se prozatím obešlo bez rodinných problémů, ale musím to zaklepat. (opravdu klepe na zuby) Už to bereme tak nějak automaticky jako hokejový chlebíček, protože se tomu včetně aktivní hráčské kariéry věnuji už dlouho. I teď v Martině jsem nebyl daleko od domova, ovšem mezi zápasy a tréninky jsem odjel za rodinou. Teď jsme se dohodli, že se na mě v létě přijedou podívat.“

Mluvil jste o aktivní hráčské kariéře. Kde všude jste působil?
„Vyrůstal jsem v Bratislavě, kde jsem i chytával. Pak jsem šel na školu do Zvolenu, kde jsem poznal manželku, takže jsem se už do Bratislavy nevracel. Jen během vojny jsem působil v Michalovcích, které tehdy hrály první slovenskou ligu. Po vojně jsem zůstal ve Zvoleně a těsně po návratu jsem s hokejem skončil, protože jsem měl těžší úraz – zlomenou ruku v lokti. Pak už jsem se do toho nemohl dostat, tak jsem rozhodl, že budu vychovávat mladé kluky.“ (úsměv)