Chybí vám výjezdy s Piráty?
„Musím se přiznat, že občas si vzpomenu, jak jsme si před odjezdem dávali kafe
s Romanem Laukem. Teď možná začne Chance liga, takže se mi pak zase trochu
změní režim, ale jinak jen svážíme lidi do Amazonu. Všechno ostatní je v tuhle
chvíli v podstatě mrtvé.“
Jak vlastně vaše „angažmá“
u Pirátů vzniklo?
„S Piráty jsem začal jezdit díky tomu, že dlouhé roky pracuji pro firmu Altano,
kterou si jednou klub objednal. Tenkrát s áčkem jezdil, tuším, místní
dopravní podnik. Ten prodal autobus, se kterým áčko jezdilo, a nový klubu
nevyhovoval. Naše firma dostala pozvání, majitel pan Bursa přistavil autobus a vedení klubu řeklo, že autobus vyhovuje, takže jsem začal jezdit s áčkem. Pokud se
nepletu, jednalo se o sezónu 2009/2010 za trenérské dvojice Radim Rulík – Vláďa
Petrovka.“
Nedělala vám zpočátku
problémy poměrně objemná hokejová výstroj?
„V Chomutově byla dlouhodobě výhoda v dodávce, která vozila věci kustodů.
Když jsme začali jezdit i pro Kadaň, muselo se vejít všechno včetně kustoda.
Když jsme začínali, jezdili jsme menším autobusem i na počet míst, takže tam se
tašky s výstrojí musely skládat trochu pečlivěji. Nejvíc se musí přemýšlet u
žáků, když jedou obě třídy najednou. Tam už se občas něco musí dát i do ložnice
pro řidiče.“
Bloudil jste někdy
cestou k zápasu?
„Upřímně musí říct, že jsme nikdy nebloudili, ale kufrování pomohlo naší firmě
k hokeji. Tehdy ještě jezdil chomutovský dopravní podnik a autobus bloudil
cestou do Šumperku. Dalo by se říct, že šlo o poslední hřebíček do rakve,
protože právě po téhle jízdě začal klub hledat nového dopravce.“
Dorazil autobus s týmem
někdy na poslední chvíli před venkovním utkáním?
„Jednou jsme za trenérů Sýkory s Votrubou přijeli do Havlíčkova Brodu asi
až hodinu a deset minut před zápasem. Standardně chtěli být trenéři na zimáku
soupeře dvě hodiny před utkáním, ale tady nám cestu zkomplikovaly zácpy na
dálnici. Pan Sýkora to vzal v klidu, naopak pan Votruba to nemohl
rozdýchat. Tehdy jsem je ještě neznal tak dobře, abych jim řekl, že většinou se
vyhraje za tři body, když se přijede pozdě. (usmívá se) Tenkrát se tam vůbec
poprvé vyhrálo za tři body.“
Platí ještě nějaké nepsané
pravidlo jako tři body po pozdním příjezdu?
„Asi ani ne. Většinou se nám problémy vyhýbaly i díky tomu, že před autobusem
jezdila dodávka s panem Laukem. Většinou jsme díky tomu byli na zimáku dvě
hodiny před zápasem, jak chtěli trenéři včetně Vladimíra Růžičky. Samozřejmě
plus mínus pět minut, což se někteří z trenérů až divili.“
Takže jste se o
problémech před vámi dozvěděl s předstihem od vedoucího týmu v dodávce?
„Je to přesně tak. Dodávka před námi je velká výhoda, navíc existují aplikace,
které můžou cestu zrychlit. Nejvíc používám Waze a dobrá ‚aplikace‘ byl vždycky
Petr Martínek, který sledoval dopravu pořád. (směje se) Hlásil mi třeba
policejní hlídky, kolony a podobně.“
V prosinci 2018
jste řídil autobus, který s Kadaní uvízl na D1 a tím pádem mužstvo
neodehrálo utkání v Jihlavě. Jak se osudný den vyvíjel?
„Ráno ten den jsem si přečetl, jak to na D1 vypadá. Už ráno tehdy psali, že
jeden směr stojí, aby ho silničáři prosolili a zpojízdnili. Přiznám se, že
nevím, který směr to byl, ale doufal jsem, že problémy nebudou. Přesto jsme se
někde kolem osmdesátého kilometru zastavili, protože na Vysočině se situace
změní během chvilky. Když to převedu na kilometry, stačí jich deset a počasí
způsobí, že dálnice nejede.“
Šlo o jedinou
podobnou zkušenost za dobu, co řídíte?
„Když jsme poprvé zastavili, bavili jsme se s trenéry a náhodou jsem
nadnesl, že rekord čekání mám z francouzských Alp, kde jsem stál kvůli
lavině sedm hodin. V tu chvíli jsem netušil, že tohle ještě o hodinu
překonáme. Zastavili jsme totiž plus minus v půl třetí a kolem jedenácté
večer jsme se rozjeli s tím, že jsme už věděli, že pojedeme domů. Jenže
jsme se ještě potřebovali dostat ze směru na Brno do pruhu na Prahu. Nakonec to
dobře dopadlo, protože ještě nebyl úplně ošetřený celý úsek a vznikla nehoda
dvou kamionů, takže úplně první informace zněla, že bychom měli stát do šesti
do rána, protože nebyla technika na odtažení kamionů, kterou se ale nakonec
povedlo sehnat, takže jsme kolem půl jedné už byli ve směru na Prahu.“
Nebál jste se, že
dojde nafta?
„Toho jsem se opravdu nebál. (usmívá se) Když jsme vyráželi z Kadaně, měl
jsem plnou nádrž. Na druhou stranu je pravda, že jsem se majitele a šéfa radši
neptal na spotřebu. (znovu se usmívá) Když se vypne motor, je v autobuse
za chvíli zima, proto běžel celou dobu.“
Jednalo se o delší
cestu s hokejem?
„To zase úplně ne. S Kadaní to časově vyšlo jako standardní cesta do Havířova,
odkud se vracím domů kolem půl čtvrté ráno.“
Měl někdy někdo z hráčů
nějaký požadavek, který vás překvapil?
„Pamatuju si snad jen Tomáše Divíška, který si přál do autobusu mikrovlnou
troubu. Tohle jediné mi utkvělo v paměti, ale splnit jsme mu to nemohli.“
Nelezou vám některé
filmy za tu dobu už krkem?
„Co se týká videotéky, tu v posledních letech obstarával mladý Vláďa
Růžička. Občas se stalo, že nedonesl žádný film, takže se zabrousilo do kousků,
které vozím pořád. Řadu filmů jsem tak slyšel několikrát, ale není to tak, že
by mi nějaký lezl na nervy.“
Ke kolika hokejovým
zápasům už jste vyrazil?
„To opravdu nejsem schopný spočítat.“
Po změně identity
klubu jste dlouhé roky jezdil s polepeným autobusem. Měl jste s tím někdy
problém třeba během klasických zájezdů pro cestovní kanceláře?
„Vyloženě problém jsem nikdy nezaznamenal, ale reakce v Čechách byly
nejrůznější. Když vezmu hokej, asi nejhorší to bývalo v Jihlavě, kde to
autobus odnesl vždycky nejvíc – podrážky na spodku, polití pivem nebo plivance.
U klasického cestování jsme museli jen na začátku řešit atesty kvůli polepeným
oknům, ale jinak si lidi hlavně v cizině autobus fotili, takže převažovaly
spíš pozitivní příhody. Jednou jsme spali v Itálii někde u Neapole a někdo
si nás vyfotil. Dal nám vizitku a za týden jsme našli fotku na internetu. Ten
člověk si dal práci, zjistil si, že je to týmový autobus Pirátů a přiřadil
k fotce jména všech hráčů z té sezóny. Ve Vídni na letišti jsem pak
jednou čekal na nějakou izraelskou klientelu a stál jsem vedle týmového
autobusu, tuším, Hambuger SV. Fotbalisti asi moc nevěnovali pozornost polepům a
vlezli ke mně do autobusu.“
Váš syn prošel
pirátskou mládeží a momentálně hraje univerzitní ligu za ústecké North Wings?
Je hokej doma častým tématem?
„Dá se říct, že od podzimu do jara se u nás řeší hokej, pak se to překlopí na
klasické zájezdy. Asi málokdo viděl tolik zápasů od áčka až po mládež, protože
nevydržím celou dobu sedět v autobusu, ale synovi do hokeje už nekecám.
Když byl menší, občas jsem mu do duše promluvil jako asi každý.“