neděle 10.11.
„Odejít z Davosu byla největší hokejová chyba,“ ohlíží se Tomáš Guman. Jak to má s kasiny?
Rozhovory
Miro, do slovenské extraligy jste naskočil jako sedmnáctiletý. Vybavíte si s odstupem podrobnosti vašeho debutu?
„Studoval jsem i hrál v Nitře, kde jsme s juniory o sezónu dřív vyhráli mistrovský titul. Pak se omlazoval kádr áčka a dostal jsem šanci společně třeba s Jurajem Kolníkem. Premiéru si pamatuju velmi dobře, protože proti Liptovskému Mikuláši jsem hned dal gól. Vzpomínám na ty časy v dobrém, protože chodilo hodně lidí a hrál jsem za áčko i juniory.“
Pocházíte z vesničky Holíč, narodil jste se ve Skalici, ale do velkého hokeje jste poprvé nakoukl v Nitře. Co vás k tomu vedlo?
„Když jsem končil osmou třídu, přihlásil jsem se na gymnázium ve Skalici, jenže tamní mladší dorost sestoupil z extraligy. Pak přišla nabídka z Nitry, jestli bych tam nechtěl hrát. Vytvořili mi tam dobré podmínky pro studium, proto jsem přijal.“
Relativně brzy se dostavil první velký úspěch. Na mistrovství světa hráčů do dvaceti let jste byl na přelomu let 1998 a 1999 součástí mužstva, které pro Slovensko vybojovalo první medaili po rozdělení Československa. Jaký je to pocit, být významnou součástí historie slovenského hokeje?
„Když jsme vyhráli zápas o bronz, uvědomili jsme si, že se jedná první medaili v historii slovenského hokeje, což nás hrozně těšilo. Dodnes si o tom lidé chtějí povídat a čtu články v novinách. Je to pěkné.“
Jak na turnaj v kanadském Winnipegu vzpomínáte?
„Nejeli jsme tam s přehnanými ambicemi. Měli jsme těžkou skupinu s Kanadou, Českem, Finskem a Spojenými státy. Moc se s námi nepočítalo, ale nakonec jsme skupinu vyhráli. Vytvořil se skvělý kolektiv s výborným trenérem Jánem Filcem. Všechno do sebe zapadlo, dokázali jsme se postavit jeden za druhého a všechno vycházelo tak, že z toho nakonec byl bronz.“
S týmem tehdy spolupracoval Dušan Benický, který mimo jiné vyvinul skatemill, jenž mají k dispozici i Piráti. Pomohla speciální příprava ke zmíněné medaili velkou měrou?
„Ukázal nám spoustu věcí, o kterých jsme do té doby nevěděli, ale fungovaly velmi dobře. Skatemill v té době ještě nebyl, ale hodně jsme dělali stabilizační cvičení, což pro nás všechny byla celkem novinka. Nebyl s námi nijak dlouho, ale i po lidské stránce k nám přistupoval perfektně. Dokázal během rozcviček a cvičení navodit úžasnou pohodu.“
Zavzpomínali jste během jeho lednové návštěvy Chomutova na šampionát?
„To víte, že ano. Párkrát jsme si popovídali a zavzpomínali. Je to sice dávno, ale oba si toho pamatujeme docela dost, takže to bylo příjemné. Tehdy jsem ho poznal poprvé a od té doby jsme se vlastně osobně neviděli. Až tady v Chomutově.“
Když už jsme nakousli téma reprezentace. Absolvoval jste i dva seniorské šampionáty. Nemrzí vás, že jste se v Rize 2006 ani o čtyři roky později v Německu střelecky neprosadil?
„Jasně že mě to trochu mrzí, na druhou stranu na obě účasti mám pěkné vzpomínky. Reprezentovat zemi na mistrovství světa nebo olympiádě, kterou jsem zažil jako náhradník v roce 2006, patří k vrcholům kariéry. Přesilovky jsem na těchto velkých turnajích většinou nehrál a neměl jsem ani tolik času na ledě. Nicméně šance jsem si vytvořit dokázal, ale bohužel jsem žádnou neproměnil. Trefil jsem jen břevno. Nakonec jsem osobní statistiky neřešil, protože hokej je kolektivní hra. Spíš jsem tajně doufal v medaili. Jenže v Lotyšsku náš mladý tým jen s Mariánem Hossou a Andrejem Meszárošem prohrál ve čtvrtfinále 2:4 s Kanadou v čele s Crosbym. Na druhém šampionátu jsem se ve třetím utkání zranil, měl jsem lehčí otřes mozku.“
Bylo hodně těžké na olympijském turnaji v Turíně jen trénovat a nemoct zasáhnout do hry?
„Samozřejmě! Na jednu stranu jsem byl na olympiádě, což se ne každému podaří, na druhou stranu jsem doufal, že aspoň do jednoho zápasu naskočím, i když mě trenéři brali jen jako náhradníka. Trénoval jsem a věděl, že půjdu do hry, jen když se někdo zraní. Přestože bych z toho těžil, nikomu jsem to nepřál, protože zranění jsou na hokeji nejhorší, co může být. V jednom z posledních zápasů se lehčí zranění objevilo, ale trenéři už do sestavy nezasahovali. I tak byla olympiáda zážitek. Navíc jsem měl trochu víc času, takže jsem se mohl podívat i na jiné sporty.“
Na jaké sporty jste vyrazil?
„V Turíně to bylo trochu komplikovanější, protože třeba lyžování se odehrávalo trochu dál. Tím pádem byly dvě olympijské vesnice – lyžařská a ve městě. Viděl jsem jiné hokejové zápasy, zašel jsem na rychlobruslení.“
Na mistrovství světa v roce 2010 stál na lavičce slovenské reprezentace Glen Hanlon, na něhož se o rok později během a po skončení domácího šampionátu v Bratislavě a Košicích valila kritika ohledně komunikace s hráči. Jak jste jej vnímal vy?
„Poznal jsem pana Hanlona mnohem dřív v tréninkovém kempu Washingtonu, který koučoval. Pak jsme se potkali v reprezentaci. Pamatuju si ho jako typického kanadského trenéra. Byl impulzivní a dával do trénování všechno. Po mistrovství u nás se na něj snesla velká kritika. Nerad bych to nějak hodnotil, protože jsem nebyl v týmu. Tím pádem nevím, co přesně se tam dělo, i když se kolem toho napsalo opravdu hodně.“
Zajímavostí je také fakt, že v juniorech i dospělých jste se zúčastnil dvou světových šampionátů a vždy alespoň jeden vyhráli Češi. Proč myslíte, že Slovensko čekalo na první velkou medaili déle?
(dlouze přemýšlí) „Dovolím si tvrdit, že Česká republika je vyspělejší hokejová země než Slovensko. Já osobně si to aspoň myslím. U nás a v Čechách je i jiná základna hráčů. Pamatuju si, že na dvacítkách měli Češi mužstvo, které šlapalo. Jinak jde o těžkou otázku, těžko se mi to hodnotí.“
Často se mluvilo o přemotivovanosti slovenských hráčů, když měli nastoupit proti Čechům. Vnímal jste něco takového na vlastní kůži při vzájemných duelech?
„Myslím, že může jít o jeden z faktorů, proč se nám proti Čechům v důležitých zápasech dlouho nedařilo. Možná jsme byli přemotivovaní, jenže vzhledem ke společné minulosti jsme se na Čechy vždycky chtěli vytáhnout. Vítězství nad nimi vždycky chutnalo jinak než proti ostatním týmům. Panovala tam obrovská rivalita a myslím, že to přetrvává pořád i mezi fanoušky. Pokud je zdravá a hraje se férově, je to v pořádku. Pro mě osobně byly zápasy proti Čechům zdravou motivací. Snažil jsem se držet ji v určitých mantinelech, rozhodně jsem si nepřipouštěl pocity jako nenávist nebo něco takového.“
V průběhu sezóny, kdy se konal již zmíněný úspěšný šampionát juniorů ve Winnipegu, jste zamířil do kanadské Quebec Major Junior Hockey League. Proč jste do Drummonvillu neodešel hned v létě?
„Tehdy už jsem byl draftovaný San Jose a říkal jsem, že bych ještě rok zůstal ve slovenské extralize. Myslel jsem si, že jde o kvalitnější soutěž než juniorka. Jenže mužstvu se nedařilo a zástupci Sharks i agent mě neustále přemlouvali, ať jdu do juniorky, že to bude lepší. V průběhu rozehraného ročníku jsem se nakonec rozhodl, že to udělám, abych poznal kanadský styl hokeje. Nitra mě uvolnila, tak jsem ještě před mistrovstvím světa vyrazil.“
Druhý rok, který jste v týmu Voltigeurs odehrál celý, jste nasbíral 111 kanadských bodů za 50 gólů a 61 asistencí. Co podle vás stálo za tak skvělými statistikami?
„Quebecká liga je hodně ofenzivní. Dostal jsem hodně prostoru na ledě včetně přesilovek, navíc jsem si zvykl na styl hokeje. Díky rodině jsem měl pohodu. Bylo o mě perfektně postaráno, takže jsem se mohl soustředit jen na hokej. Všechno si zkrátka sedlo a dařilo se mně i mužstvu.“
Ihned následoval posun do AHL, ale z Kentucky v ročníku 2000/2001 ani z Clevelandu o sezónu později jste šanci v NHL nedostal. Bylo čekání na příležitost hodně nepříjemné?
„První rok jsem jako mladý kluk po kempu s prvním mužstvem, za které jsem nastoupil do přípravy, tuším, proti Los Angeles, přišel do zkušeného mužstva, kde jsem nedostával tolik prostoru na ledě. Postupně jsem si vybudoval pozici, zvykl si na vyšší tempo než v juniorce a cítil větší důvěru trenéra, díky čemuž se zlepšovaly i moje výkony a trávil jsem na ledě víc času.“
V létě 2001 jste se navíc musel vyrovnat se smrtí Zoltána Batovského, o němž se psalo jako o vašem hokejovém dvojčeti a který zahynul při autonehodě v Rakousku. Jak jste tenhle moment zvládl?
„Bylo těžké se s tím vyrovnat. Dost mě to zasáhlo, protože jsme spolu hráli v juniorce i první rok na farmě. Procházel jsem tehdy hodně těžkým obdobím. Byli jsme nejlepší kamarádi, všechno jsme dělali spolu. Vzájemně jsme si pomáhali, setkávali jsme se i během léta. Pak najednou přišlo toto. Zůstal jsem na farmě sám bez jediného Čecha nebo Slováka, což nebylo moc příjemné. Vypořádával jsem se s tím, jak se dalo. V průběhu sezóny za mnou přijeli i rodiče.“
Dohledal jsem, že na počest jeho Zoltánovy památky proběhla v Banské Bystrici exhibice. Koná se každoročně i nadále?
„Jde o pravidelnou akci, na které jsem byl už dvakrát nebo třikrát. Jakmile jsem měl volno, vyrazil jsem. Mám pocit, že se exhibice koná dodnes, i když jsem na ní kvůli povinnostem pár let nebyl. Každý rok ale jezdím na hřbitov nebo se v Banské Bystrici stavím, když mám cestu kolem.“
V sezóně 2002/2003 jste se dočkal premiéry v NHL. Jak na ni vzpomínáte?
„Celou sezónu se mi dařilo herně, i po lidské stránce bylo vše, jak má být. Trenér na farmě mi neustále opakoval, ať nepřestávám pracovat, že šance přijde. Jednoho dne po tréninku mi oznámil, že si mám sbalit věci a jsem povolaný do prvního týmu. V člověku to vyvolá velmi příjemný pocit, když ví, že bude hrát NHL. Splní se mu, o čem snil. Odletěl jsem a ráno šel na rozbruslení před zápasem se St. Louis trochu nervózní.“
Hned v premiéře 11. března 2003 proti Blues jsem vstřelil váš první a jediný gól v nejslavnější soutěži světa. Předpokládám, že si ho velmi dobře pamatujete...
„Trefil jsem se vlastně z první střely. V lajně se mnou hráli Mike Ricci a Jonathan Cheechoo, nastupovali jsme jako druzí v pořadí. Ve druhé třetině mi Cheechoo pěkně nahrál a já jel sám na gólmana. Snažil jsem se jen trefit bránu a naštěstí to tam padlo. (usmívá se) Byla to vydařená premiéra podobně jako v Nitře ve slovenské extralize.“
Máte schovaný puk?
„V Americe považují první start i první gól v NHL za velkou událost, takže všichni hráči se postavili a gratulovali mi, abych si to vychutnal. V zápase jsem použil čtyři hokejky, možná jich bylo i pět. Každou jsem si nechal na památku a některé jsem pak věnoval někomu z rodiny nebo kamarádovi. Samozřejmě mám i puk, který mi klub nechal speciálně zarámovat. Je na něm velká jednička a na podstavci uvedeno datum, kdy se zápas hrál, moje jméno a kdo mi na gól přihrával. Celé to sice váží asi patnáct kilo, ale je to moc hezké.“
Měl jste během působení v zámoří možnost osobně se potkat Waynea Gretzkyho, kterého jste obdivoval, ale dlouho jste neviděl žádné záběry jeho umění?
„Potkal jsem ho až v olympijské vesnici v Turíně, když procházel jídelnou. Jen jsme se pozdravili, ale potkal jsem svůj idol. Bohužel jsem neměl foťák. Ještě jsem obdivoval Maria Lemieuxe, se kterým jsem měl možnost mluvit delší dobu. Trénoval jsem ještě s několika kluky z České republiky v Los Angeles a Mario se k nám připojil, takže jsem měl příležitost, abych s ním prohodil pár slov.“
Za Sharks jste dvakrát naskočil i v následujícím ročníku, ale pak přišla výluka a zavedení platových stropů, kvůli čemuž prý klub zrušil podepsanou smlouvu a vy jste se do NHL už nevrátil. Počítám, že jste to vstřebával velmi těžko...
„Myslím, že výluka k mému konci v NHL přispěla. Vůbec mi nepomohla, protože jsem měl vynikající sezónu a najednou se nehrálo. Měl jsem sice platnou smlouvu, ale ta skončila po sezóně, kdy byla výluka, takže jsem se stal volným hráčem. Objevil se zájem několika klubů a já si vybral Washington, se kterým jsem se dohodl, že můžu odejít do Evropy, pokud nezůstanu v prvním týmu. Pamatuju si, že mě Capitals poslali na farmu jako posledního hráče dva dny před začátkem NHL. Tehdy se ve mně všechno tak zlomilo, že už jsem nechtěl na farmě hrát a zvolil jsem Evropu.“
Během výluky jste poprvé hrál slovenskou extraligu za Skalici. Jaký to byl pocit hrát ve městě, kde jste se narodil?
„Samozřejmě je to speciální a já si to tehdy vychutnával. Hrál jsem za svůj klub, v lize působili hráči jako Hossa nebo Demitra, takže po všech stránkách příjemné.“
Z organizace Washingtonu jste zamířil do Södertälje. Proč jste zvolil právě Švédsko?
„Dostal jsem nabídku a věděl jsem, že ve Švédsku se hraje kvalitní hokej. Mluvil jsem i s některými kluky, kteří tam působili. Když k tomu přidáte krásnou přírodu, bylo snadné si vybrat.“ (usmívá se)
Dres skandinávského celku oblékal v té době i slovinský útočník Anže Kopitar, který výrazně pomohl Los Angeles k zisku posledního Stanleyova poháru. Bylo už tehdy poznat, jak velký talent to je?
„Mohl jsem ho sledovat hodně zblízka, protože jsme spolu hráli v jedné lajně. Bylo znát, že má před sebou velkou budoucnost. To ostatně dokazuje i v NHL, kde patří mezi osobnosti už teď. Rozuměli jsme si i po lidské stránce, trávili jsme spolu dost času, protože on tam byl sám. Já už byl ve Švédsku s rodinou, tak jsme ho zvali na obědy. Vynikající kluk, se kterým jsem stále občas v kontaktu. Gratuloval jsem mu k zisku Stanley Cupu, který jsem mu moc přál.“
Angažmá vás muselo potěšit i z jiného důvodu. Jako malý jste chtěl být automechanik po otci a v Södertälje se vyrábí trucky Scania. Měl jste možnost prohlédnout si výrobu nebo muzeum?
„Abych se přiznal, bydlel jsem kousek od továrny, ale neměl jsem možnost se tam podívat. Navíc jsem to ani moc nevyhledával, protože víc než kamiony mě lákají auta. Nicméně o výrobě kamionů jsem samozřejmě věděl.“ (usmívá se)
Ze Södertälje pochází i slavný tenista Björn Borg. Chodí na zápasy?
„Někdo z kluků mi jen ukazoval dům, kde vyrůstal, ale osobně jsem ho neviděl. Každopádně bylo poznat, že si ho tamní lidé hodně váží a vnímají ho jako obrovskou osobnost. Neustále o něm mluví a jsou hrdí na to, že pochází právě z jejich města.“
Následně jste se přesunul do Třince, kde jste však v první sezóně odehrál jen jedenáct zápasů. Co se přihodilo?
„Měl jsem vleklé a nepříjemné problémy s tříslem. Promarodil jsem skoro celou sezónu a musel i na operaci. Uzdravil jsem se až v závěru sezóny a moc zápasů už jsem nestihl. Byla to smolná sezóna.“
Po zhruba sezóně a půl jste se vrátil do Skalice, kde jste v jedné šatně sedával se Žigmundem Pálffym. Jaké bylo sledovat v akci takovou osobnost?
„Hráli jsme spolu už během výluky, kdy přišel vypomoct na deset zápasů ze Slavie. Docela nám to fungovalo. Při odchodu z Třince mě vedení Skalice lámalo, že chce postavit kvalitní mužstvo a bojovat o medaili. Mohl jsem se vrátit domů, takže jsem souhlasil. Nakonec jsme získali stříbro a bronz. Byla to velká euforie.“
Během sezóny 2010/2011 jste však odešel do Košic. Co vás k tomu vedlo?
„Ve hře byly i jiné varianty včetně odchodu do Čech, ale Košice projevovaly zájem delší dobu. Věděl jsem, že tam působí kvalitní hráči a mají velmi dobré zázemí. Trénoval tam tehdy pan Čada. Rozhodl jsem se a podepsali jsme dlouhodobou smlouvu. Vzpomínám na to moc dobře. Byl jsem v krásném městě, získali jsme titul.“
Stavíte zmíněný titul, který jste vybojovali hned v sezóně, kdy jste do Košic přišel, výš než bronz z juniorského mistrovství světa?
„To se těžko srovnává. Každé vítězství má něco do sebe. Vyhrál jsem už v juniorech dva tituly, tohle byl první seniorský. Všechno kolem něj bylo úplně jiné. Dá se říct, že titul s Košicemi řadím spolu s tituly z juniorů a bronzem z juniorského šampionátu mezi top tři úspěchy kariéry. O maličko výš je asi ten bronz.“
V Košicích jste poprvé dělal kapitána na klubové úrovni. Cítil jste o to větší odpovědnost za výsledky týmu?
„Samozřejmě zodpovědnost je větší, i když si to člověk nechce moc připouštět. Dostali jsme se do finále, které jsme ztratili až porážkou v prodloužení sedmého zápasu (pozn. aut.: V 67. minutě rozhodl Libor Hudáček). To bylo obrovské zklamání, ale i to se v hokeji stává.“
Když se ještě vrátím ke Skalici, v sezóně 2010/2011 jste působil v jednom mužstvu se švagrem Patrikem Lušňákem. Zkuste pospat pocity ze splnění toho, o čem jste se spolu často bavili...
„Když jsme se poznali, bylo mu patnáct šestnáct let a bavili jsme se, že si to spolu jednou dáme. Najednou jsme byli ve Skalici a hráli spolu. Určitě to bylo příjemné.“
Bratrem Patrikovy snoubenky je Michel Miklík, s nímž jste působil před příchodem do Chomutova v Košicích. Je těžké nemluvit o hokeji, když se sejde široká rodina a vy tři jste pohromadě?
„Můj tchán taky hrával hokej a momentálně řídí hokej v Piešťanech, takže to je čtvrtý do party. Hokej se tím pádem probírá, když se všichni sejdeme. Ale podobné debaty vyloženě nevyhledáváme. Na grilovačkách samozřejmě rozebíráme i běžné a jiné věci.“
Jak by podle vás fungovala formace Lušňák-Zálešák-Miklík?
„Kluci jsou spíš střelci, já raději hru tvořím, takže bych jim asi musel nahrávat a oni by dávali góly.“ (směje se)
V klubovém medailonku jste prozradil, že vaším největším kritikem je manželka. Co vám nejvíc vyčítá?
„Smál jsem se u toho, protože ona je i mým největším fanouškem. Vždycky mi má co říct. Když se jí něco nelíbí, řekne mi to na rovinu. Všechno je ale v dobrém. Když jsem naštvaný, ví, že mě má nechat. Pokud chci něco rozebrat, jdu za ní a bavíme se o tom.“
Viděl jsem vás na ledě s malými Piráty. Znamená to, že vás trénování láká?
„Byl jsem tam, protože s nimi trénuje můj syn, ale není to jen o něm. Cítím, že bych se trénování v budoucnosti chtěl věnovat. Baví mě pracovat s dětmi, rád vypomůžu. Mám radost z toho pokroku, jaký dětičky dělají, což vidím i na malém.“
Během říjnového utkání proti Slavii vám v pražské O2 aréně fandili členové skupiny No Name. Jak tohle zajímavé přátelství vzniklo?
„Seznámili jsme se během mého působení v Košicích a se všemi kluky jsem velmi dobrý kamarád. Jsme často v kontaktu, přijeli za mnou i na víkend do Skalice. Sblížili jsme se, protože jsou to skvělí lidé. Byli dokonce i v Chomutově na zápase a taky přijeli, mám dojem, do Zlína. Já jsem byl jednou na jejich koncertě v Košicích a jednou ve Skalici. Když hrají někde poblíž, většinou se snažíme, abychom se potkali. Posedíme, pokecáme a dáme si pivko.“
Fanouškům jste také prozradil, že rád vaříte. Máte nějakou specialitu?
„Nedávno jsem dělal pro syna malé pagáčiky (pozn. aut.: malé slané kostky, často škvarkové) a moc mu chutnaly. Jinak dělám spíš jednoduchá jídla, když jsem někde sám. U vaření si odpočinu, ale zase do něj nechci moc zasahovat manželce, která je výborná kuchařka.“
