Jak byste zhodnotil první přípravné utkání ze svého pohledu?

„Já bych ho zhodnotil asi tak, že někdo z nás byl potřetí na ledě. Odehrát takovýto zápas je mnohem lepší, než mít trénink. Na výsledek bych vůbec nekoukal. Ano, chceme vyhrát každý zápas. Tentokrát se to sice nepovedlo, ale myslím, že v dalších zápasech se budeme zlepšovat a budeme vyhrávat.“

Dal jste úplně první gól v nové chomutovské éře a to hned v první minutě klání. Jaký to pro vás byl pocit?

„Tak dávat góly je fajn, že jo, ale zároveň je třeba, aby ty góly, když už padnou, byly vítězné. Ano, je to příjemné, je to fajn, ale chtěli jsme vyhrát.“

A jak byste gólovou situaci sám popsal? Jak to tam padlo?

„Situace. (smích) Víceméně po buly tam byl odražený puk mezi kruhy, já jsem přemýšlel, jestli to dám na beka nebo zkusím na bránu. Jak to šlo, tak jsem puk poslal bekhendem na bránu a padl tam. Žádný hezký gól to nebyl, ale i takové platí.“

Z hlediště to vypadalo, že jste po každé brance ožili. Cítil jste to tak i na ledě?

„Každý gól, který jsme dali, nás posouval dopředu. Škoda toho, kdy jsme dali gól a následně dostali. To byla škoda, měli jsme zápas dohrát a skóre si pohlídat. Dopadlo to, jak dopadlo. Je to škoda, ale jedeme dál. Potřebujeme vyhrát poslední zápas v sezóně, to je celé.“

Hokejovou kariéru jste začínal v Kadani. Jak vnímáte svůj návrat zpátky na led v barvách Chomutova?

„Popravdě řečeno už jsem nečekal, že budu hrát, ale oslovil mě Petr Jíra a když jsem viděl kluky, kteří tady jsou, tak jsem si řekl, že ještě rok dám a zkusím tomu nějak pomoct. Jestli se to povede konkrétně mně, to uvidíme.“

Ještě jste nestihl litovat, že jste do toho šel?

„Nene, určitě ne! To já jsem rád.“

Baví vás hokej stále stejně jako před lety, kdy jste byl ještě, promiňte, mladý kluk?

(smích) „To se neomlouvejte, tak to prostě je, realita je jasná, že jo! Musím to brát, jak to je. Baví, ale je tu nějaký věk, nějaká delší doba, kdy jsem nehrál. Takže uvidíme, jak to bude vypadat v listopadu prosinci, kdy se do toho malinko dostaneme. Pak se uvidí, teď zatím musíme bojovat."

Ke konci zápasu bylo k vidění několik roztržek, do kterých jste se vy sám nezapojil. Jak je vůbec vnímáte?

„V takovémto zápase si myslím, že je to zbytečné, kórt na takovéhle úrovni, kdy ti kluci jsou fakt amatéři a hlavní je, aby odsud všichni odešli zdraví a nikomu se nic nestalo. Jsou to emoce, které k hokeji patří, ale nebylo to nic hrozného.“

Ke zraněním… Hráli jste pouze s jedním brankářem, nebyl připraven žádný náhradní, který by mohl do hry naskočit. Vnímali jste to na ledě nějak a dávali na Pavla Damaška větší pozor?

„Nenene, to vůbec. Já jsem hrál krajský přebor pět let v Kadani, Pavel tam byl se mnou a nikdy za sebou neměl žádnou dvojku. Takže já jsem na to vlastně zvyklý, mě to nepřekvapuje.“

Všimla jsem si, že ačkoliv jste se narodil až po roce 1974 a do výjimky tak nespadáte, nenosíte ochranné plexi na helmě. Jak to v krajské lize funguje ohledně tohoto?

„Je to spíše o domluvě s rozhodčími, protože už poslední dobou hraju bez plexi. Některým se to samozřejmě nelíbí, ale většinou se můžu domluvit na jejich svolení a své odpovědnosti a nebezpečí. Jsem s nimi domluvený, že když budu mít nějaké krvavé zranění v obličeji, tak ho pískat nebudou.“

A proč jdete dobrovolně do většího rizika?

„Já přes něj nerad koukám. I když jsem s ním hrával, tak jsem ho měl zvedlé vysoko, abych přes něj nemusel vyloženě koukat. Měl jsem ho jako povinnou věc, která mi vlastně překážela. Tak teď, když nemusím, tak si ho nedám. Když budu muset, nandám si ho. Nemám s tím problém, ale když se můžu domluvit, tak jsem rád.“

A nakonec. Jaké jsou výhledy na nadcházející sezónu?
„Tak výhled je jeden, že jo – postoupit!“