Karel Ton starší žije v Hrádečné kousek do Chomutova a pravidelně dojíždí na zápasy Pirátů. Chomutovskou extraligovou premiéru svého mladšího syna však paradoxně na vlastní oči neviděl. „Musím se přiznat, že zápas s Třincem jsem letos jako jediný neviděl,“ hlásí. „Měli jsme rodinnou oslavu a já si říkal, že dostaneme ´šišku´. Jenže zrovna hrál poprvé Karel a navíc se povedl skvělý obrat zápasu,“ doplňuje s úsměvem.

V sezóně 1973/1974 jsem jako poslední z chomutovských hráčů v tehdejší první lize, když jste se jako jediný prosadil v první třetině derby na ledě Litvínova, kde Chomutov prohrál 1:5. Pamatujete si tuhle trefu?
„Musím se přiznat, že tenhle gól si nepamatuju. Dokonce jsem dlouho ani nevěděl, že jsem byl poslední, kdo dal v té sezóně gól. Přece jen už bylo jasné, že spadneme, soutěž se ´jen´ dohrávala a moc se to neřešilo. Až nedávno mi to říkal syn Karel a musím říct, že mě to potěšilo. Vzpomínám si ale na gól, který jsem dal Litvínovu. Nastoupil jsem s Leškou a Kostkou a vyhráli jsme 4:3 před deseti tisíci diváky, což byl úžasný zážitek. Navíc šlo o vítězný gól, pokud se nepletu.“

Převažují ve vzpomínkách na zmíněnou sezónu pozitiva nebo negativa?
„Jednoznačně na to vzpomínám v dobrém. Už postup stál za to. V celém městě panovala euforie stejně jako teď, protože i tehdy se o ligu usilovalo docela dlouho. Já přišel z vojny, pod trenérem Lubošem Černým se vyhrála první liga a postoupilo se do kvalifikace. Luboš Černý nebyl na rozdíl třeba od pana Nečesaného, který zařval a byl klid, žádný ´tvrďák´. Na nikoho neřval, ale byl osobnost. Dokázal i hráče typu Jardy Zemana dostat, kam potřeboval, aniž by zvýšil hlas.“

Je gól proti Litvínovu z vašeho pohledu největší okamžik té sezóny nebo byste našel výraznější moment?
„V tomhle případě se nejdřív vrátím ještě do kvalifikace, kdy jsme doma před narvaným stadionem porazili Zvolen (pozn. aut.: 9:1), za který hrál Golonka. On tehdy stál u mantinelu a říkal: Ani město ani dědina, taká riť a my tu prohráme. (směje se) Pak si vzpomínám, že hodně silný zážitek byl první domácí zápas s Jihlavou (pozn. aut.: 1:1), za kterou hráli bratři Holíkové, Klapáč a další reprezentanti. Ze začátku se nám celkem dařilo, pak jsme párkrát prohráli o gól a mančaft začal trochu kapat. Nebylo to tak, že bychom nechtěli, ale už to nějak nešlo. Mužstvo šlo po porážkách dolů. A pak si pamatuju ještě diváky. Chodilo jich opravdu hodně. Často se stávalo, že Palacká byla zavřená a normálně se tam parkovalo.“

Jaké to bylo nastupovat proti tehdejším hvězdám?
„Třeba v Bratislavě proti nám hrál Nedomanský, který se po dvou třetinách svlékl a už nenastoupil. Byla to osobnost, která byla úplně jinde. Bylo hezké se s takovými lidmi potkávat. Třeba na Spartě hrával Gusta Havel.“

Karel Ton starší pravidelně navštěvuje extraligové zápasy Pirátů

Dohledal jsem, že ještě v sezóně 1975/1976 jste za Chomutov dal gól. Později jsem vás už v sestavě nenašel. Kde jste poté působil?
„Po Luboši Černém převzal mužstvo Jan Radič, k němuž přišel ze Sparty Pavel Wohl a v té sezóně se stal hlavním koučem. Bylo mi tehdy nějakých pětadvacet a on začal dávat prostor mladým klukům, jako byl třeba Jarda Hübl. Když jsme se po sezóně spolu bavili, řekl mi, že si mě nechá, ale těžko budu hrát. Já jsem samozřejmě jako každý chtěl hrát, proto jsem odešel na dva roky do Sokolova. Hrál jsem druhou ligu a stal se nejlepším střelcem mužstva. Na nejvyšší soutěž jsem zkrátka tolik neměl, ale tady se mi dařilo.“ (usmívá se)

Jak vypadala vaše kariéra po působení v Sokolově?
„Chtěl jsem, aby mi klub zařídil ve Varech byt. Bohužel se to táhlo, takže jsem nakonec šel hrát do Loun, kde působili Jarda Hora, Jirka Růžička a další. Byl jsem ženatý a měl dvě děti, proto jsem nechtěl dojíždět nikam daleko. Docela dlouho jsme se pohybovali na hraně druhé ligy a krajského přeboru. Jezdili tam kluci z Chomutova, Litvínova a Kladna.“

V Lounech jste tedy definitivně ukončil aktivní kariéru?
„Ještě úplně ne. Už mi bylo kolem čtyřiceti, když jsme s Kostkou jezdili hrát krajský přebor do Klášterce. Později vznikla kolem Jardy Zemana, který byl takový organizátor, stará garda a hráli jsme třeba proti staré gardě národního týmu.“

Trénování vás poté nelákalo?
„Kromě Karla mám ještě staršího syna Marka, u jehož začátků jsem pomáhal, ale postupně už jsem na to neměl tolik času, protože jsem normálně chodil do práce. Později jsem pomáhal jako vedoucí mužstva Danovi Maškovi, protože pod ním hrával Karel, a byl jsem s nimi jednou i v Kanadě na turnaji.“

Mladší syn Karel nastoupil v letošní sezóně devětkrát za Piráty. Měl tak nějak dáno, že se bude věnovat hokeji?
„Brával jsem ho na stadion, navíc jeho brácha hrál taky hokej a mám pocit, že dvakrát nastoupil i za Chomutov. Tak nějak to samo vyplynulo. Vyrůstal vedle Freiberga nebo Lukáše Rindoše, který z nich měl nejšikovnější ruce, i když nebyl tak urostlý. Taky se dostal až do Litvínova, ale teď ani Karel pořádně neví, kde hraje (pozn. aut.: Schweinfurt Mighty Dogs – německá Oberliga). Přál jsem mu, aby se prosadil v extralize, ale asi byl konfliktní nebo nevím, proč se mu to nepovedlo.“

Dokážete popsat své pocity, když Karel poprvé nastoupil za chomutovské áčko?
„Vzpomínám si, že to bylo ještě na starém zimáku pod trenérem Kýhosem. Tehdy jsem hodně fandil mladým klukům, kteří hráli s ním, aby dostali šanci. Hrál se tu asi nejhezčí hokej, co si pamatuju. Možná to nebylo tak rychlé, ale hokejové určitě. Jenže přechod z juniorů do chlapů je vždycky náročný. Člověk na to musí mít, ale potřebuje taky podržet. Mladý kluk dostane čuchnout na dvě tři střídání a zůstane sedět, když udělá chybu. Věřím, že Karel nebyl horší než třeba kluci z Litvínova jako Tauš a další, kteří hráli a on ne. Ale takový je zkrátka život.“

Pokračovatel hokejového rodu Karel Ton mladší naskočil za Piráty v nejvyšší soutěži poprvé proti Třinci

Od sezóny 2006/2007 už si ho ani nemůžete dobírat, že na rozdíl od vás nehrál extraligu...
„To máte pravdu. (směje se). Poprvé naskočil ještě na Spartě, ale teď se mu docela daří v Kadani. Bylo by dobré, kdyby se chytil i v Chomutově. Já osobně bych rád viděl, aby v Chomutově nastupovalo víc kluků odsud. Když se bavím s lidmi kolem sebe, řadě z nich místní hráči v týmu chybí. Chtělo by to, aby z juniorů ti kluci dostávali příležitost, což se teď děje. Kluci sbírají zkušenosti v Kadani a někteří už hrají i extraligu.“

Vybavíte si Karlův první zápas v nejvyšší soutěži?
„Mám dojem, že to bylo za Spartu v Litvínově. V té sezóně nastoupil i do dvou zápasů v poháru mistrů. I kvůli vyloučením se dostal na led dvakrát třikrát za třetinu, ale myslím, že tam jeho lajna nehrála špatně. Ten zápas se jim docela povedl. Samozřejmě jsem měl radost jako každý táta a vůbec jsem neřešil, kde hrál nejvyšší soutěž poprvé.“

Průběh letošní sezóny tak trochu připomíná tu vaši. Vnímáte to podobně?
„Přiznám se, že bych to v tom trochu viděl. Taky se povedl začátek, což má každý nováček, protože je nabuzený, vládne euforie a ostatní týmy možná zápas trochu podcení. Časem nadšení vyprchá a přijdou porážky. My jsme to měli podobné, i když jsme zdaleka neudělali tolik bodů jako kluci letos.“

Věříte, že se podaří extraligu udržet?
„Věřím. I kdybychom hráli baráž, systém je podle mého nastavený tak, že bychom to měli zvládnout. Pokud se to povede a překleneme aktuální sezónu, věřím, že se zvedneme. Přece jen už bychom nebyli nováček a hráči by sem šli třeba i raději. Neřešili by obavu, co bude po jedné sezóně.“

Říkal jste, že chodí na zápasy Pirátů pravidelně. Jak se vám současný extraligový hokej líbí?
„Trochu mi vadí výkony rozhodčích. Vezměte si třeba Jardu Jágra. Klobouk dolů před tím, co umí. Rozhodně nechci snižovat jeho výkony, jenže oni je podle mého znevažují právě rozhodčí tím, že odpískají faul, když kolem Jardy Jágra někdo projede a klepne mu do hokejky. Přitom on tu cestičku nepotřebuje. Pak se najdou lidi, kteří na něj nadávají, i když pro český hokej udělal tolik. Obecně si myslím, že hokej vždycky bolel a byl o kontaktu. Mám pocit, že v současnosti hráči vypadne hokejka a rozhodčí vyloučí dva soupeře, kteří zrovna jedou kolem. Jinak je hra rychlejší a je radost koukat, co někteří kluci dokáží s hokejkou.“

Karel Ton mladší v souboji se zlínským Jaroslavem Balaštíkem

Setkáváte se ještě se spoluhráči z vaší éry?
„S některými jsem v kontaktu stále. Chodíme hrát tenis, občas vyrazíme někam na kolech. Sem tam jdeme na běžky nebo na sjezdovky. Snažíme se žít sportem a hýbat se, dokud to jde.“ (směje se)

Ve vaší době měli hráči kromě hokeje ještě civilní zaměstnání. Předpokládám, že druhá a třetí nejvyšší soutěž se musely hrát při práci. Je to tak? A co jste dělal vy?
„Nějaké peníze jsme dostávali už v sedmdesátých letech. Refundace měla řada hráčů a už tehdy se zvýhodňovali cizí kluci. Třeba v Sokolově a Lounech se ke mně postavili skvěle. Domácí borci jen tak proplouvají, pokud nejsou výjimeční. Já už 37 let dělám na Správě a údržbě silnic na dílně. Mám frézu, vrtačku a dělám obráběcí činnost. Příští rok bych měl jít do penze, tak snad vydržím.“ (směje se)

Z Chomutova jste se odstěhoval do Hrádečné kousek od města. Co vás k tomu vedlo?
„Měli jsme tam chatu a přišlo nám zbytečné platit dvě domácnosti, když děti odešly z baráku. Stejně jsme byli denně na chatě, přestože jsme měli krásný byt 4+1. Navíc do práce to mám blíž odtud.“