Máte za sebou dvě
sezóny v zámoří, které v létě 2019 oddělila zkouška
v chomutovském A-týmu. Nezvažoval jste setrvání v ČR, když jste se
dozvěděl, že za áčko Pirátů hrát nebudete?
„Neřešil jsem to i proto, že jsem potřeboval doléčit zraněné koleno. Když jsem
se uzdravil, bylo lehké se rozhodnout, že se vrátím, kde jsem byl, protože mi
volali, že mě chtějí zpátky. Tím pádem jsem měl hned jasno.“
Co pro vás jako
chomutovského rodáka a odchovance znamenal start za místní áčko, i když se
jednalo „jen“ o přípravu?
„Bylo to super, protože Ústí nasadilo i s některé zkušené hráče, kteří
toho mají hodně za sebou.“
Pokud se nepletu,
jednalo se o vaši první přípravu se seniorským týmem. Co vám tréninky a zápas
ukázaly?
„Otevřelo mi to oči. Zjistil jsem, jak funguje profesionální hokej.“
Pojďme na úplný
začátek vašeho působení v týmu z města West Valley City. Jak se vaše
zámořské angažmá seběhlo?
„Po návratu ze Švédska jsem byl v Praze na kempu, kam přiletěl trenér
z Ameriky. Když jsme se spolu bavili, zeptal se, jestli bych nechtěl letět
do Utahu a hrát za jeho tým.“
Předtím jste dohrával
sezónu za švédský tým IFK Österåker. Setrvání v severní Evropě jste
nezvažoval?
„Ani ne. O zámoří jsem přemýšlel, už když jsem během sezóny 2017/2018
odcházel do Švédska. Tehdy jsem si ještě vybral Evropu, ale v létě už jsem
neváhal s tím, že chci v Americe i studovat, což taky dělám.“
Co studujete?
„Dělám online obor spojený s obchodem na University of Nebraska, což je
něco jako střední škola.“
Jaké byly začátky na
severu amerického kontinentu?
„Během půlroku ve Švédsku jsem se trochu rozkoukal a zvykl si postarat se o
sebe, takže v Americe už to tak složité nebylo a všeho šlo v pohodě. Navíc
jsem se ve Švédsku naučil pořádně anglicky, což jsem předtím neuměl. Ve Švédsku
jsme si na baráku dělali všechno sami a v Americe jsem bydlel
v rodině, která mi se vším pomáhala, což bylo super.“
Bylo bydlení v rodině
velká pomoc?
„Spíš bych to nazval zpestřením. Oba roky jsem měl super rodiny a všude mě
braly s sebou. Měl jsem pokaždé jinou, protože ta z prvního roku letěla
během druhé sezóny snad na měsíc do Londýna a nechtěla, abych byl v baráku
sám. Chápal jsem to a dostal jsem od týmu jinou rodinu, která byla super
v tom, že dcera taky hrála hokej, takže jsme si navzájem chodili na
naše zápasy a hodně se toho točilo kolem sportu. Jsme v kontaktu i teď a
plánují, že by časem vyrazili k nám.“
Lišil se hokej ve
Švédsku a ve Western States Hockey League?
„Do Åkersbergy jsem přiletěl v rozehrané sezóně a v podstatě hned
jsem naskočil do zápasů. V Americe to bylo jiné v tom, že jsme měli
měsíční tréninkový kemp, ve kterém se ještě bojovalo o místa v týmu, a
každý dřel, jak nejvíc mohl. Co se týká přímo hokeje, ve Švédsku se šlo hodně
do rychlosti a bylo to hodně o bruslení. V Americe to bylo víc zámořské –
dost se hrálo tělo a hodně se dbalo na taktiku.“
Zvykal jste si na
odlišný styl dlouho?
„Řekl bych, že jsem se změnou neměl až takový problém. Samozřejmě ze začátku
jsem se na menším hřišti rozkoukával, protože na něm není tolik času, když
dostanete puk. Párkrát jsem dostal tělo, ale po pár zápasech už to bylo
v pohodě.“ (usmívá se)
Byl jste se dvěma
sezónami spokojený?
„Dá se říct, že ano, i když v základní části první sezóny jsem dostal pukem
blbě do nártu, takže jsem skoro měsíc nehrál a před play-off jsem si zranil
koleno, takže jsem do něj bohužel nezasáhl. No a letos jsme o play-off přišli
kvůli koronaviru. Já osobně jsem měl první rok trochu složitější, protože jsem
byl mladý, takže jsem hodně bojoval o sestavu a navíc jsem ze začátku trefoval
hlavně tyčky. Pak jsem to zlomil.“
Pokaždé jste měl
minimálně dva české spoluhráče – první rok Jakuba Lelka s Janem Dvořákem,
druhý rok znovu Lelka s Josefem Bajerem a Vojtěchem Svobodou. Byl jste
rád, že nejste v týmu jediný Čech?
„Bylo super, že jsem si vždycky mohl s někým pokecat česky. V první
sezóně jsem pomáhal Kubovi Lelkovi, v té druhé zase Pepovi Bajerovi, se
kterým jsem hrál v Chomutově v mojí první sezóně ve starším dorostu,
protože byl v zahraničí poprvé.“
V soutěži působí
i kanadské týmy. Jak jste to měli s cestováním?
„V první sezóně jsme na zápas párkrát letěli. Mám pocit, že do El Pasa a
Oklahoma City. V té nedávno skončené jsme jen jezdili autobusem, protože
nás nečekaly takové dálky.
Takže
s kanadskými týmy jste se nepotkali?
„Tak úplně to není. Sice jsme hodně hráli s týmy z naší divize, takže
jsme jezdili nejdál asi dvacet hodin do státu Washington. Zbytek byl
v okolí do nějakých sedmi hodin autobusem, což nebylo tak hrozné. Třeba ve
druhé sezóně jsme i do Oklahoma City jeli autobusem. S jedním kanadským
týmem jsme hráli na předvánočním turnaji ligy ve Vegas. Ten se normálně počítá
do základní části. Jen se na jednom místě sejdou všechny týmy a odehrají se tři
zápasy se soupeři, ke kterým je to dál nebo nepatří do dané divize.“
To je asi příjemné
zpestření sezóny, ne?
„Je to super i tím, že se turnaj koná ve Vegas. Chodí docela dost lidí,
zahrajeme si s jinými soupeři a po turnaji můžeme vyrazit slavit Vánoce,
protože je to těsně před nimi.“
Zmínil jste Las Vegas.
Vyrazili jste s týmem na nějaké utkání NHL?
„S týmem jsme tam žádný zápas NHL nestihli, protože na to nebyl čas, ale já
jsem tam jednou viděl utkání Golden Knights s Coloradem. Pak jsem vyrazil sám i
do Colorada na Edmonton, pokud se nepletu. Ve druhé sezóně jsem pak
s rodiči viděl o Vánocích domácí zápas Tampy s Montrealem.“
Takže Vánoce jste měl
rodinné?
„Jen druhý rok. První rok jsme s Kubou Lelkem jeli asi na deset dní do Los
Angeles, odkud jsme se asi na tři dny vrátili do Vegas. Naposledy za mnou do
Vegas přiletěl taťka a společně jsme pak letěli za mamkou na Floridu, takže
druhé Vánoce byly opravdu rodinné. S rodinami, kde jsem bydlel, jsme si
udělali Vánoce dodatečně, když jsem se vrátil.“
Zvládli jste letos
vůbec dohrát základní část?
„To jsme stihli. Skončila v neděli a my v pondělí dostali volno, abychom
si před play-off odpočinuli. Od pátku jsme měli hrát se Seattlem, kde byl
koronavirus nejvíc. Ve čtvrtek jsme přišli do kabiny, kde nám trenéři oznámili,
že je konec sezóny a máme všichni letět domů. Hodně nás to mrzelo, protože jsme
si věřili, že bychom se dostali na závěrečný turnaj, kam z každé z pěti
divizí postoupí vítězové play-off, které se hraje na dvě kola v rámci
divizí.“
V té době už v řadě
zemí panovala bezpečnostní opatření. Jaká byla cesta domů?
„Měl jsem to složitější, protože jsem musel do Los Angeles pro pas. Letěl jsem
ze Salt Lake City do LA a zpátky, abych v klubu absolvoval výstupní
pohovor. Původně jsem chtěl letět domů po play-off přímo z LA, ale změnil
jsem to. Po pátečním společném focení jsem si zaletěl pro pas a vrátil se. Až
potom jsem řešil letenky do Čech, což bylo zhruba za týden. Domů jsem odlétal
někdy kolem 20. března.“
Proběhlo všechno bez
problémů?
„Kluci z Čech, se kterými jsem v kontaktu, mě varovali, ale všechno
bylo v klidu. Jen v Amsterdamu pouštěli do letadla do Prahy jen Čechy.“
Musel jste do
karantény?
„Nemusel. Bylo mi řečeno, že bych musel do karantény, kdybych byl
v Amsterdamu tři hodiny, ale já tam byl jen dvě. Nicméně pro jistotu jsme
sami dobrovolně zůstali doma, protože člověk nikdy neví, co mohl chytit
v letadle. Odjeli jsme k Pepovi Bajerovi na barák do Liberce.“
Máte představu, jak
to s vámi bude dál? Vrátíte se do zámoří?
„Soutěž je pro hráče do jednadvaceti let, takže bych se mohl vrátit, protože liga
se bere jako příprava na univerzitu. Pořád nemám jasno a ani jsem to neřešil,
protože náš tým jde společně s dalšími šesti z WSHL do soutěže USPHL
Premier. Z klubu se mi ozvali, že o mě pořád mají zájem, ale uvidíme.
Ještě bych chtěl zkusit zámoří, ale bude záležet, jak se kde otevřou hranice.“
Zkuste na závěr zhodnotit,
co vám dva roky v zámoří nejvíc daly...
„Myslím, že jsem tam konečně zesílil, protože v posilovně jsme makali
hodně na síle. Hokejově jsem hodně pracoval na skills a dost jsem je zlepšil.“
TOP foto: Bayleigh Schroeder Photography