Mladežnický hokej

„Musel jsem mít hlavu pořád nahoře, jinak bych skončil s otřesem mozku,“ popisuje Matyáš Svoboda největší rozdíl

Napsal 6.9.2017 Libor Kult
C h o m u t o v - Loni v létě pomohl české osmnáctce k historickému triumfu na Memoriálu Ivana Hlinky, ale následně se vydal do kanadské juniorské Ontario Hockey League. Stále ještě osmnáctiletý útočník Matyáš Svoboda si v týmu Peterborough, kde odehrál celkem 73 utkání s bilancí devíti gólů a šesti asistencí, zvykal na jiný hokej i samostatnost. Vzhledem k postupu Petes do semifinále play-off pak chomutovský odchovanec přišel o světový šampionát osmnáctiletých, kam s ním trenéři v případě vypadnutí počítali.

Matyáši, jaká byla první sezóna mimo domov?
„Bylo to úplně něco jiného. Začátek se mi povedl, jenže pak přišel trochu útlum, který se se mnou táhl zbytek sezóny. Celkově bych rok v Kanadě hodnotil jako výbornou zkušenost, která se mi do budoucna bude hodit.“

Co po lidské stránce? Osamostatnil jste?
„Já si myslím, že to tak určitě je. Na všechno jsem byl sám bez rodičů, takže jsem si všechno vyřizoval sám. Bydlel jsem v rodině, která byla skvělá, pomáhala mi a výborně mi vařila.“

Pozval jste je na oplátku do České republiky a do Chomutova?
„To víte, že jsem je pozval, ale mají dvouletého kluka, takže bych to viděl spíš na příští léto. Plánujeme, že by dorazili do Prahy.“

Pojďme zpátky k hokeji. Jak moc jiný byl, než jste zažíval doposud?
„Bylo to něco úplně jiného. Vzhledem k menšímu hřišti byly zápasy ještě o dva levely rychlejší než i třeba áčko tady u nás. Bylo to taky hodně silové. Zkrátka úplně jiný hokej.“

Matyáš Svoboda s trofejí pro vítěze Memoriálu Ivana Hlinky
(Foto: Aleš Krecl – ČSLH)

Jak dlouho jste si zvykal?
„Jeden dva zápasy jsem se rozkoukával, pak už bych řekl, že to bylo v pohodě.“

Co pro vás bylo na ledě nejvíc nezvyklé? Na co jste si musel dávat největší pozor?
„Pořád jsem musel mít hlavu nahoře, protože hra je hrozně rychlá. Jakmile dostanete nahrávku, už jsou u vás dva hráči, takže je nutné, abyste co nejrychleji věděl, jak s pukem co nejlépe naložit. Bez hlavy nahoře se tam nedá hrát. To bych skončil s otřesem mozku v nemocnici.“

Mluvil jste o útlumu. Proč vás potkal?
„Po výborném vstupu mi nějak nebylo dobře. Měl jsem horečky, tak jsem zůstal dva dny doma. Pak bylo nejtěžší se vrátit, protože jsem začínal ve čtvrté lajně. Snažil jsem na to nemyslet a makat, jenže jsme měli výborný tým, takže bylo strašně těžké se posunout výš a zpátky do prvních dvou lajn. Doufám, že příští sezónu to bude lepší.“

Jak jste se popasoval s angličtinou?
„Nějaký základ jsem měl a myslel jsem si, že anglicky umím, když jsem odlítal. Tam jsem ale zjistil, že vlastně nic neumím. Dva tři měsíce mi trvalo, než jsem řeč a slang pochytil. Pak už to bylo dobré a s klukama jsem normálně komunikoval.“

Troufl jste si potom i na rozhovory?
„Jeden jsem dělal hned po prvním zápase a byl jsem z něj docela vyřízený, protože jsem angličtinu ještě moc neovládal. Říkali mi ale, že jsem to prý zvládl docela dobře.“

Často slýchávám, že nejlépe se člověk učí sledováním televize nebo filmů. Potvrdíte tuhle tezi?
„Já jsem spíš mluvil s klukama v kabině. Poslouchal jsem, jak se baví. Z televize jsem toho moc nepochytil. Na druhou stranu každé úterý jsme chodili jako tým do kina, to mi taky něco dalo. Nejdůležitější bylo nebát se mluvit, i když se mi kluci smáli, když jsem řekl nějakou blbost.“

Postoupili jste do semifinále play-off Ontario Hockey League a tím pádem jste přišel o možnost reprezentovat na světovém šampionátu hráčů do osmnácti let na Slovensku. Jak moc vás to mrzelo?
„Pan Varaďa mi volal a ptal se, jak to vypadá. Říkal jsem mu, že bych rád přiletěl, ale nevím, jak to v klubu vyjde. Abych řekl pravdu, měl bych radost z obou situací. Byl bych rád na osmnáctkách, ale zahrát si play-off OHL bylo taky super.“

Koukal jsem, že jste ve vyřazovacích bojích naskočil do devíti utkání. To znamená, že jste nějaká střetnutí vynechal. Je to tak?
„První tři zápasy jsem nehrál a sledoval jsem je jenom z tribuny. Pak jsem příležitost dostal a hned v prvním zápase jsem udělal dva body. (Pozn. red.: Matyáš Svoboda uzavíral skóre postupového utkání prvního kola s Niagara IceDogs na konečných 6:2) Pak už jsem stabilně zůstal ve třetí lajně a play-off jsem si díky tomu strašně užil. Škoda, že jsme vypadli v semifinále.“

Jak divný pocit byl, když jste musel sledovat hokej z tribuny, přestože jste nemarodil, ani nelaboroval se zraněním?
„Nebylo to moc příjemné. Klukům jsem záviděl, že si můžou zahrát play-off. Snažil jsem se na to nemyslet a na trénincích jsem si přidával. Makal jsem, aby si mě trenéři všimli, a nakonec jsem příležitost dostal.“

Zocelí člověka psychicky, když si něčím takovým projde?
„Je to hodně náročně, ale záleží, jaký člověk je a jak s tím naloží. Myslím, že jsem to zvládl dobře, i když šlo o jednu z nejtěžších sezón, jaké jsem zatím zažil. Teď věřím, že už to bude jenom lepší.“

Co chybělo k postupu do finále? Přece jen semifinále s týmem Mississauga Steelheads bylo docela jednoznačné, pokud jde o celkový výsledek...
„Je pravda, že první dvě kola jsme vyhráli 4:0 a semifinále jsme stejným poměrem prohráli. Musím sportovně přiznat, že soupeř byl jinde. Předčil nás bruslařsky, kombinačně i důrazem. Byli lepší a zaslouženě postoupili.“

Ještě než Matyáš Svoboda loni v létě odletěl do Kanady, převzal ocenění od klubu jako poděkování za šíření dobrého jména Pirátů Chomutov

Kolik diváků chodí v Peterborough na juniorskou soutěž?
„Skoro vždycky jsme měli plno. Máme nejstarší halu v OHL, která není tak velká, ale tři a půl nebo čtyři tisíce lidí chodily pravidelně. V Niagaře nebo Kingstonu chodilo kolem šesti tisíc a atmosféra byla neskutečná.“

Jak moc jste komunikoval s Danielem Bukačem, který hrál Western Hockey League za Brandon?
„Dost často jsme si volali na kameru přes facebook a rozebírali jsme, co je nového. Kdykoliv jsme měli volno, snažili jsme si aspoň na chvíli zavolat.“

Máte nějaké srovnání tří kanadských juniorských soutěží? Dost často se mluví o tom, že každá je trochu jiná...
„Říká se, že WHL je silovější, OHL kvalitnější a QMJHL na východě zase techničtější, ale mně osobně přijdou všechny tři ligy silově i rychlostně stejné, i když nemám přímé srovnání.“

Sledoval jste na dálku Piráty?
„Snažil jsem se být neustále v obraze u áčka i mládeže. Jsem rád, že tým to v seniorské extralize dotáhl hodně daleko. Škoda že nevyšlo finále.“

Neuvažoval jste o tom, že byste se zkusil prosadit v Chomutově do áčka?
„Musím říct, že jsem se bavil s trenérem Růžičkou i s panem Šťastným, kteří se ptali, jak vidím další sezónu a jestli to nechci zkusit tady, že tu máme dveře otevřené. Měli jsme zhruba týden na rozmyšlenou a rozhodl jsem se to ještě zkusit v Kanadě, což pan Šťastný respektoval, když jsem mu to potom volal.“

Proč jste se pro pokračování v Kanadě rozhodl?
„Můj sen je zahrát si NHL a myslím, že v Kanadě budu víc na očích. Mám pocit, že tam jsou všechny soutěže víc sledované. Byl jsem z toho prvního roku nadšený, což taky hrálo roli. Velkým lákadlem je pro mě i finále OHL, které bych si rád zahrál.“

Na druhou stranu letošní rok ukázal, že i z extraligového Chomutova může hráč podepsat smlouvu s velmi kvalitní organizací NHL...
„To je pravda. I z toho důvodu bylo rozhodování hodně těžké. Nicméně zvolil jsem pokračování v Kanadě. Davidu Kämpfovi i Honzovi Ruttovi angažmá v Chicagu přeju a jsem zvědavý, jak se jim bude dařit.“

Váš bratr hrál v minulé sezóně za osmou třídu, která se dostala na mistrovství republiky. Měl jste z toho radost?
„Závěrečný turnaj jsem hodně sledoval a myslím, že se bráchovi povedl, což mě potěšilo. (Pozn. red.: Tadeáš Svoboda byl se dvěma góly a dvěma asistencemi druhým nejproduktivnějším hráčem mužstva.) Týmově to úplně nevyšlo, ale zápasy jsem sledoval na onlajnech. Brácha mi psal, ať koukám, a já byl rád, že jsem si to mohl přečíst.“

Vzpomněl jste si na vlastní zkušenost s tímhle turnajem, který jste si v roce 2013 zahrál také s osmou třídou doma v Chomutově?
„Vzpomněl. Tenkrát jsem hrál za mladší dorost, ale ročníkově jsem patřil do osmé třídy, takže jsem jí pomohl. Na domácí půdě to byla paráda.“

Vyzvídal bratr, co ho čeká a na co se má připravit?
„Moc ne, protože se mu před turnajem rozbil telefon. (směje se) Ale myslím, že by se ani neptal.“

S bratrem vás dělí čtyři roky, což není tolik. Jak velkým snem je, že byste si spolu zahráli v jednom týmu?
„Mluvíme o tom už odmala. Chtěli bychom si spolu zahrát. Oběma by se nám tím splnil sen. Bylo by super si s bráchou zahrát extraligu, kdekoliv v Evropě nebo se to může třeba povést i v NHL. Uvidíme, ale doufám, že se nám to poštěstí.“