Kubo, když tě redakce za tvými zády vybrala pro absolvování tréninkového procesu s „A“ mužstvem KLH Chomutov, jak jsi tuto skutečnost přijal a musel ses dlouho rozmýšlet, zda do toho půjdeš?

„Tak nejprve jsem si myslel, že si ze mě dělají srandu a je to jen jejich vtípek, jak je to v redakci běžné, ale když jsem zjistil, že to myslí opravdu vážně, tak jsem neváhal. Řekl jsem si, že je to výborná příležitost, jak se s hráči více seznámit, jak poznat tréninkový proces a jak všeobecně přiblížit dřinu a kolektiv v jádru KLH.“

Než vše vypuklo, z čeho jsi měl největší obavy?

„Obavy jsem měl určitě z Radima Rulíka. Dále samozřejmě z náplně tréninků, kterou jsem si zjistil jenom tak zběžně, aby mě záchranka nevezla na kapačky už jen při představě té dřiny. V neposlední řadě jsem také nevěděl, jak mě hráči mezi sebe přijmou, což bylo velice důležité. “

Nestrašila tě pověst Radim Rulíka, která jej předchází?

„Ano, měl jsem z toho poněkud nahnáno. Působí z něj přirozená autorita a již při rozhovorech, nebo když jsem ho někde potkal, tak působil přísným dojmem. Ale časem jsem přišel na to, že to je tím, že umí oddělit profesionální stránku a potom tu část, kdy může zažertovat, popřípadě podiskutovat o různých věcech. “

Většina hráčů se shoduje, že letní příprava je velká dřina, souhlasíš?

„Rozhodně, kde to chceš podepsat (směje se)? Je to nepopsatelné a to jsem absolvoval zrovna ten lehčí týden, což potom ten těžší. Snažili jsme se popsat každodenně pocity, dojmy a informace, ale rozhodně se to nedá pořádně. Kdo si to nezkusí osobně, tak neví, o čem je řeč. “

Do všeho jsi vstoupil rovnýma nohama a hned první den jsi musel zkousnout dvoufázový náročný trénink, jaké jsi měl po prvním dnu pocity?

„Pocity? Smíšené… Moji kolegové už byli v plném proudu letní přípravy a já se do toho pustil takřka z gauče. Měl jsem toho plné zuby již po „rozcvičce“, ale rozhodně jsem to nechtěl vzdát. Již po první fázi tohoto dne jsem toho měl plné zuby a využil jsem většinu času, před druhou částí, ke spánku. Druhou fázi v Málkově rozjela běžecká kolečka, která opět probudila mé stehenní svalstvo. Na konci dne jsem byl opravdu rád, že je konec, ale na druhou stranu, jsem se těšil na druhý den. “

Druhý den následovala cyklistická etapa, jak ti bylo po chuti kolo?

„No… Již před tím, než jsem do toho šel, jsem slyšel, že to je to nejhorší ze všeho. Toto tvrzení mohu rozhodně potvrdit a myslím, že i většina z hráčů na to má stejný názor. Od začátku jsem pozvolna ztrácel své kolegy ve skupině z dohledu a nakonec jsem jako sirotek dorazil do Boleboře, což už pro mě byl úžasný výsledek, po pondělním a úterním přídělu v trénincích. Obdivuji to, jak to ostatní zvládli. “

Co vlastně bylo během toho týdne nejnáročnější?

„Rozhodně „výlet“ na kolech. Jelikož jsem na kole neseděl přibližně pět let a neměl jsem silniční kolo, tak jsem neměl šanci. Dále jsem se tolik nezapojoval do vzpěračských disciplín, které pro mě nebyly. Ale to jsou věci, které byly pro mě osobně náročnější, jinak to bylo všechno velice těžké, protože ta zátěž musí být nastavena hodně vysoko, aby tým měl šanci konkurovat ostatním. Zvlášť tým, jako je Chomutov, který má obrovské ambice. “

Nepřemýšlel jsi po nějakém z tréninkových dnů o tom, že to zabalíš?

„Popravdě (směje se)? Ano, po etapě na kolech. Ale když jsem šel spát, tak jsem si řekl, že to přeci nevzdám. Dal jsem do toho už hodně sil a pořád nějaké mám, tak dokážu, že to zvládnu. “

Byl jsi v konečném součtu rád, že závěr tréninkového týdne byl volnější? „Ano, rozhodně byl. Už takhle jsem toho měl plné zuby. Je pravda, že jsou na to hráči už „zvyklí“, ale přece jen ta zátěž je veliká a mě rozhodně stačila i takto postavená zátěž, protože i při míčových hrách, jako byl třeba fotbal nebo basket, jsem se pěkně zapotil a unavil. “

Jak tě mezi sebe hráči přijali a jaká je vlastně atmosféra v kabině?

„Přijali mě výborně. Při prvním seznámení samozřejmě padaly vtípky a žertíky na mou hlavu, ale myslím si, že nakonec to nebylo z mé strany zas tak hrozné. Byly situace, kdy bych se radši neviděl (směje se), ale nemůže mi jít vše. V kabině je určitě skvělá atmosféra. Neustále vtípky, srandičky a pošťuchování. Nepostřehl jsem, že by tým byl nějak rozdělený na nějaké skupiny, prostě jeden tým. “

A co samotný hlavní kouč Radim Rulík, jaký je při trénincích i mimo ně?

„Na trénincích po většinu času byl zabraný do našich výkonů. Neustále se snažil pomáhat, opravovat, chválit, ale i burcovat k lepším výkonům. Byly ale i chvilky, kdy zažertoval nebo trošku uvolnil atmosféru. Jednou jsem s nim jel ze Spořic, takže rozhodně mohu říct, že je to sympatický člověk, se kterým se lze bavit o všem. “

Narazil jsi během přípravy na všechny hráče, nebo krom Radka Dudy ještě někdo chyběl?

„Radek Duda se připravuje v zámoří a myslím, že jsem se ještě nesetkal se Zbyňkem Hrdelem. Ale přesně to nevím, nové hráče všechny ještě pořádně neznám. “

S kým jsi byl v kontaktu nejčastěji, kdo ti například dával nejvíce tréninkových rad?

„Nejvíce rad? Asi oba maséři, následně David Hruška, Zdeněk Skořepa, či věčně vysmátý Tomáš Brňák, ale i ostatní hráči. Samozřejmě mě nejvíce opravoval a radil člověk nejvíce oprávněný a to Radim Rulík, který se mnou měl opravdu trpělivost. “

Zvládl jsi celý týden letní přípravy, jak jsi se cítil po jeho skončení?

„Hlavně po prvních dvou dnech jsem se cítil jako po autonehodě (směje se). Na konci to bylo o něco lepší, protože tělo už nemělo síly na to, aby se nějak bránilo případné zátěži, naopak ji začalo vyžadovat. “

Jak dlouho se tvé tělo dávalo dohromady?

„Řekl bych to asi tak, že teď už mě nic nebolí, ale k tomuto stavu jsem se dopracovával opravdu pomalu. Po skončení jsem totiž cítil každičký sval na mém těle, tudíž to chtělo pár dní na regeneraci. “

Troufl by sis i na drouhou část letní přípravy, tedy na týdenní přípravu na ledě?

„Asi ne. Led mám rád, chodím na veřejná bruslení, ale myslím, že kdybych se zapojil i do této části, tak by to nebylo tak platné a nesplnilo by to svůj účel. Rozhodně bych tomuto tempu nestačil a články z pozice neustálého pozorovatele by asi nebyly příliš záživné. “

Slyšel jsem ale, že by tě hráči na ledě uvítali rádi….

„To je od nich hezké, ale akorát by je to pobavilo a tím rozptylovalo. Nemělo by to ten chtěný efekt, každopádně za rok bych si suchou část rád zopakoval. “

Co bys na závěr vzkázal fanouškům a všem, se kterými ses střetl po dobu přípravy?

„Rozhodně poděkování za přijetí do svých řad hráčům. Další poděkování masérům a všem trenérům, se kterými jsem se střetl, protože mi daly mnoho cenných rad a snažili se, abych si to vyzkoušel opravdu naplno. Děkuji všem, co mi fandili a drželi palce, protože i kvůli nim jsem to nevzdal. A na závěr chci říct, že ti hráči musí opravdu hodně makat na to, aby se na ten led vůbec dostali, následně aby předvedli chtěný výkon, takže když se nedaří, tak nad nimi nelamme hůl a naopak je více podpořme, to rozhodně pomůže mnohem víc a hráčům to dodá nových sil. “